hobit16

- Hobit

     
Rozbij talíř, třískni flaší!
Zlámej rukojeti lžic!
To pan Pytlík těžko snáší-
sklenkou křápni ještě víc!

Propal ubrus, jenom směle!
Vylej mlíko ve spíži!
Kosti vysyp u postele!
Víno cákni do díží!

Šálky házej do moždíře,
pak je roztluč palicí!
Když nestačíš na talíře,
koulej s nimi světnicí!

To pan Pytlík těžko snáší!
Proto opatrně, braši!


        Dřív než vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.

Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.

A mnohý elf i dávný král
měl od nás meč, co zářně plál,
kdyžtě náš um těm vladařům
do jilců oheň včaroval.

Dali jsem stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit-
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátků jako nit.

Dříve než vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje kouzlo ztracené.

A co jsme měli pohárů
a zlaté harfy postaru,
jenže náš zpěv člověk či elf
neslýchal z hlubin, ani hru.

Sosny se s nářkem prohnuly,
zlé vichry nocí vanuly,
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.

Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár hůř než žár
jim pohřbil město v sutinách.

Dýmala hora pod lunou
v tu chvíli nás osudnou,
každý se hnal, než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.

Dřív nežli vzejde slunce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin, kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít!


        Kampak sem zvenku?
Co byste rádi?
Snad podkověnku?
Řeka si pádí!
Tma už se snáší
roklinkou naší!

Kampak ty vaše
nohy se vlečou?
Vaří se kaše,
placky se pečou!
Dobře je, braši,
v roklince naší,
haha!

No, kampak? Co vy
třesete vousy?
Kdopak nám poví,
kam takhle jdou si
pan Pytlík a Balin
s nimi Dvalin
roklinkou naší,
když tma se snáší,
haha?

Chcete tu zůstat,
či utéct zpátky?
Tma už je hustá!
Den už je krátký!

Útěk je hloupý!
Ten, kdo k nám vstoupí,
když se tma snáší,
ať slyší naši
písničku po celou noc!
Vítáme moc a moc!
Hahá!


        Chňap! Lap! Strop sklap!
Třesk, plesk! Dup, křup!
Tam dolů hned, kde vládne skřet,
hohó, tam s tebou šup!

Břink, bim! Sem s ním!
Perlík, a kuj! Hohó, jsi můj!
Teď buš a buš a rob a služ,
hohó, teď kuj a kuš!

Chcete pryč? Prásk a bič!
Sténej a skuč! Kňourej a kňuč!
A rob a rob a čekej hrob,
kde vládce skřet smí popíjet,
hohó, kde má svůj svět!


Hádanky položené mezi Bilbem a Glumem.

Odpovědi:
Glum:

Kořeny má škryté v žemi,
vypíná še nad jedlemi,
štoupá pořád výš a výš,
ale růšt ji nevidíš. (hora)

Bilbo:

Třicet běloušů na rudé líše,
napřed žvýkají,
potom dupají
a pak stojí tiše. (zuby)

Glum:

Bež hlašu pláče,
bež nehtů štípá,
bež nohou škáče,
bež pyšků pípá. (vítr)

Bilbo:

K oku v tváři blankytné se točí
v tváři zelené zas jiné oči.
První oko na to vece:
"Ty mi podobné jsou přece,
jenže jsou to oči nižší
než já - oko v téhle výši." (slunce)

Glum:

Není ji vidět, není ji cítit,
není ji slyšet, nejde ji chytit.
Je ža hvěždami a pod horami
a vyplňuje práždné jámy.
Byla tu předtím a přijde pak
a nakonec ti vytře žrak. (tma)

Bilbo:

Bez klíče a víka schránka pokladní,
a přece je zlatý poklad v ní. (vejce)

Glum:

Nemá plíce, přece dýchá,
študená a věčně tichá,
věčně pije na švé ždraví
v brnění, co nerežaví. (ryba)

Bilbo:

Beznožka leží na jednonožce,
dvounožka sedí na třínožce,
čtyřnožka dostane zbytek. (ryba na stolku,
člověk u stolku sedí na stoličce,
kočka dostane kosti)

Glum:

Všechno žere, všechno še v něm žtrácí,
štromy, květy, žvířata i ptáci;
hryže kov i pláty ž ocele,
tvrdý kámen na prach šemele;
měšta rožvalí a krále školí,
vyšokánšké hory švrhne do údolí. (čas)


        Patnáct ptáčků na pět jedlí,
plameny jim pírka zvedly!
Jsou to divní ptáčci bez perutí!
Jestlipak nám ptáčci přijdou k chuti?
Máme si je upéct, dokud oheň plá,
dusit je či smažit a sníst za tepla?

Hoř, ohni hoř, jenom je zmoř!
Pal je a žhni! Jak pochodní
ať plane noc, my máme moc.
Juchej!

Dus je a smaž, ať radost máš!
Ať shoří vousy a dech se rdousí!
Peč je a pal, abys je sklál,
aby tál tuk a pupek puk!
Tak v popelu
neujde zlu,
trpajzlík svému údělu!
Ať plane noc, my máme moc!
Juchej!
Jahoj!


        Vál vítr přes uvadlý vřes,
leč bez pohnutí stál tam les:
na jeho klín pad věčný stín
a temný tvor tam mlčky lez.

Ten vítr od hor chladných vál,
jak příboj řval a náhle rval
větve i strom tam v lese tom
a k zemi listí strhával.

Pak vítr k východu se zdvih,
les znehybněl a ztich,
leč přes močál si vítr dál
surově hvízdal v notách svých.

Sténala tráva, rákos lkal
ve vlnách vod, když dál se hnal
ševel a šum až k nebesům,
kde cáry mraků roztrhal.

Nad naší Horou povětřím
přeletěl dračí sluj, a tím
i balvany tam u brány,
kde dosud ve vzduchu čpěl dým.

Pak se ten vich nechal svést
přes moře noci dálkou cest.
Měsíc jej hned jal do plachet
a znovu svitla záře hvězd.


        Starej tlustej pabouk přede nit!
Tlustej pabouku, teď si mě chyť!
Pabouku! Nafouku!
Mizernej vykouku!
Přestaň, nebo protrhnu ti síť!
Starej Bubřino, teďka se styď!

Nevidíš mě, Bubřináči, viď?
Pabouku! Nafouku!
Spadni sem na louku!
Neuvidíš ze mne ani píď!


        Bubřináč s blbým Bublinou
jdou na mne se svou sítí,
mám se stát pro ně hostinou,
jenomže houby chytí!

Chystejte sítě na mušku,
jste tlustí však a líní,
že vám stojí za fušku -
ty blbé pavučiny!


        Val se - val se - val
dolů dírou dál!
Hej rup! Žbluňk! Šup!
Dolů dírou, dolů hup!


        Do svých krajů hleďte plout,
kam vás nese prudký proud!
Pryč z těchto temných jeskyní,
severní kde hory ční,
kde vám širý šerý hvozd
dává znát svou divokost!
Plujte z lesní houštiny
dolů kolem bažiny,
kolem močálů a blat,
kde vám vítr bude vát,
kde vás mlha orosí
nad jezerem v rákosí!
Plujte, plujtes hvězdami
v chladném nebi nad vámi,
přes písky a peřeje,
než vás slunce zahřeje!
K jihu dál a k jihu dál,
aby den vás přivítal!
Zpátky k lukám plným trav,
kde se pasou stáda krav,
zpátky vašim sadařům vstříc,
do zahrad a do vinic!
Aby den vás hřál a plál,
k jihu dál a k jihu dál!
Kam vás nese prudký proud,
do svých krajů hleďte plout!


        Král slují pod horami,
král drohocenných gem,
zas těmi drahokamy
povládne v domě svém!

Zas korunován nyní,
za zvuku nových strun
své harfy, v zlaté síni
zasedne na svůj trůn.

Zašumí v horách lesy
a v slunci stébla trav
a řeky u podlesí
oblečou zlatý háv.

A každý proud si výskne
a přejde všechen žal,
jezero třpytem blýskne,
až vrátí se zas král!


        Pod Horou, která temně ční,
zas vládne král svou jeskyní!
Je mrtev drak, a stejně tak
zhynou i jiní zlosyni.

Má ostrý meč náš silný král
a rychlý šíp a pevný val;
a drahokam a zlato nám
dá kuráž ubránit se dál.

Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš s třeskem kovadlin
kul klenoty, a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.

Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit,
pro krásu krás a hvězdný jas
jsme nechali své harfy znít.

Je zase volná horská říš!
Ó, bludný lide, výzvu slyš
a spěchej sem, ať v domě svém
vlastního krále podpoříš!

Přes chladné hory zní náš hlas:
Vraťte se domů mezi nás!
A král vám rád svůj vděk dá znát,
u horské brány čeká vás.

Zas vládne král svou jeskyní
pod Horou, která temně ční.
A stejně tak, jak padl drak,
padnou i jiní zlosyni!


        Drak padl v boji,
tlejí mu kosti,
má po své zbroji
i po skvělosti!
Rzí se meč láme,
trůn jistý není,
síla vás zklame,
pomine jmění,
však dál roste tráva,
listy se chvějí,
řeka je hravá,
elfové pějí:
Vraťte se, braši,
k roklince naší,
lala!

Víc hvězdy září,
než démant se třpytí,
luna svou tváří
nad stříbro svítí;
oheň víc plane,
když plameny vzplály,
než zlato plané,
tak nač bloudit v dáli?
Vraťte se, braši,
k roklince naší,
lala!

Kam do daleka
cesta vás moří?
Proudí si řeka,
hvězdy už hoří!
Kam s těmi ranci?
Smutek vás chytá?
Elf s pannou v tanci
poutníka vítá:
Zůstaňte, braši,
v roklince naší,
lala!


        Zpívejte všichni, zpívejte v plesu!
V korunách vítr, ve zvoncích vřesu!
Rozkvetla luna i hvězdy svěží,
rozžehla okna noc své věži.

Tančete všichni, tančete v plesu!
Hebká je tráva, jak pírko se vznesu!
Proud teče stříbrem, stín prchá v háji,
radostná schůzka v radostném máji.

Zpívejme tiše, ať neprosne ze sna,
když kolébá ho laskavá vesna!
Poutníček hajá. Ať měkce si leží!
Olše a vrba nechť ho střeží!

Nevzdychej, sosno, spát aby moh!
Zapadni luno, ať padne tma!
Pst! Všichni tiše! Dub, jilm i hloh!
Zmlkněte vody, pokoj ať má!


        Cesty vedou dál a dál
přes hvozdy a pohoří,
v klínu věčně stinných skal,
řek, jež touží po moři;
sněhem mnoha krutých zim,
kvetoucí pak lučinou,
přes trávu a kamením,
pod horami, pod lunou.

Cesty vedou pařád dál
pod mraky i hvězdami,
ale ten, kdo cestoval,
teď se domů vrátit smí.
Kdo zřel meč a plameny,
kdo zná slují děs a chlad,
luh teď uzří zelený,
známý vrch a známý sad.