hobit16

- Příhody Toma Bombadila

Starý brach Tom Bombadil, to byl chlapík dobrý,
boty míval žluťoučké, kabát jasně modrý,
kalhoty měl kožené, pás zelený jak louku,
bíle pero labutí nosil na klobouku.
Žil nahoře pod kopcem na zelené stráni,
odkud se tok Opletnice do údolí sklání.

Bylo léto, když si Tom vyšel na lučiny,
trhal květy blatouchů, honil šedé stíny,
brundibárům bručavým chvilku pokoj nedal
a pak celé hodiny nad hladinou sedal.

Když mu mezi lekníny spadla dlouhá brada,
připlavala Zlatěnka, vodní žínka mladá,
zatahat ho za vousy. Tom se z břehu svalil,
bublal, cákal, polykal, říční vodu kalil.

"Hola, Tome Bombadile! Co to znamená?"
řekla krásná Zlatěnka. "Ta voda zkalená
plaší rybky šupinaté i písklata ptačí,
děsí hnědé vodní myši a klobouk ti máčí."

"Ty mi neseš zpátky klobouk? Vida, to je děvče!"
povídá Tom. "Mně už se dnes do koupání nechce.
Plav teď, malá vodní dámo, spinkat dolů do hlubin,
pod kořeny vrb a olší, kde je chládek, klid a stín."

Odplavala vodní žínka do domu své matky
na dně tůně. Tom na břehu má už jiné hrátky.
Usadil se na sluníčku na zkroucené kořeny,
suší si své žluté botky a svůj klobouk zmáčený.

Probudil se Dědek Vrbák, zpívat začal starý Vrb,
pod haluzí rozkývanou spal Tom brzy jako dub,
pak ho Vrbák do praskliny chytil - cvak - a sevřel kmen.
Kabát, klobouk, bílé pero - Tom je v pasti polapen.

"Hola, Tome Bombadile! Co tu děláš? Co tu chceš?
Hlídáš mne, když piju vodu, uvnitř kmene špehuješ,
lechtáš mě tím bílým perem, které za kloboukem máš,
a jako když z mraku prší, stříkáš vodu na mou tvář."

"Nech mě vyjít, starý Vrbe, ven na světlo denní,
jsem tu celý polámaný, pohodlí tu není,
tvé kořeny křivolaké tlačí do hlavy i zad.
Napij se své říční vody a jak Zlatěnka - jdi spát!"

Sotva uslyšel ta slova, hned ho Vrbák pustil ven,
skřípal, reptal, mumlal a hned pevně zavřel dutý kmen,
uvnitř ještě chvíli šeptal. Tom už ale kráčel dál,
proti proudu Opletnice lesní roklí putoval,
sedl si pod klenbu větví, co se k zemi naklání,
a poslouchal ptačí cvrkot, hvízdání a pípání.
Motýli se třepotali kolem jeho hlavy,
potom ale letní slunce zakryl oblak tmavý.

Tom se zvedl, spěchal dále. Chladný vítr začal vát,
těžké kapky deště začly na hladinu dopadat,
mokrou sprškou chladné vody vítr tvář mu pokropil,
a tak si Tom našel díru, kde se pěkně v suchu skryl.

Tu vylezl jezevec se sněhobílou skrání,
který právě dole v díře kutal se svou paní
i se spousto dcer a synů. Chytil Toma za kabát,
zatáhl ho dolů pod zem, tam, kde měl svůj tajný hrad,
a tam dole v temné díře mumlali mu do uší:
"Hohó, Tome Bombadile! To se přece nesluší!
Málem jsi nám zboural dveře. Teď tě chytil jezevec.
Cestu zpátky najdeš stěží. Mám tě a spadla klec!"

"Hola, starý jezevčoure! Dobře poslouchej můj hlas!
Hned mi ukaž cestu zpátky! Já teď chci jít domů zas!
Mezi plané růže se mnou pojď zadními vrátky,
pak si utři z nosu hlínu, očisti si tlapky,
zalez pod slaměnou duchnu a nezkoušej odmlouvat!
Jako krásna Zlatěnka a jako starý Vrb - jdi spát!"

Jezevci mu na to sborem: "Račte, prosím, odpustit.!
V zahradě mu ukázali, kudy že má domů jít,
a pak celí ustrašení utíkali o překot,
dveře zamkli na petlici, zasypali každý vchod.

Přešel déšť a bylo krásně. letní soumrak krajem šel,
rozesmátý starý Tom se k svému domu navracel,
zodemykal jeho dveře, okenice zotvíral.
Tenký srpek bledé luny na východním nebi vzplál,
hvězdný přísvit mihotavý ozařoval dům i dvůr
a v kuchyni kolem lampy nastal tanec nočních můr.

Nastala tma na podhůří. Tom rozsvítil svíci,
tu za dveřmi zavrzaly schody skřípající:
"Húhú, Tome Bombadile, hleď! Přicházím s nocí!
Stojím tu za tvými dveřmi! Mám tě ve své moci!
Zapomněls, že na vrcholech kopců stojí mohyly?
Zapomněls mna Hrobní stvůry, co se do nich ukryly?
Teď jsou vzhůru a jsou tady! S námi budeš pod zemí.
Budeš bledý, Bombadile, nehybný a studený."

"Táhni ven a nikdy více nevracej se k dveřím mým!
Svit svých očí, svůj smích dutý vezmi s sebou do hlubin!
Vrať se zpět do svého hrobu! Na kamenné máry
slož svou lebku a spi tvrdě, jako Vrbák starý,
jako krásná Zlatěnka a jak jezevci v noře!
Vrať se tam, kde spí tvé zlato a tvé dávné hoře!"

Oknem prchla Hrobní stvůra, přeskočila dvůr i plot,
s kvílením a bědováním běžela jak o závod
na kopec, kde pod trávou je osamělá mohyla,
ve které se, chřestíc hnáty, v černé hloubi ukryla.

Potom starý Tom Bombadil složil hlavu na polštář,
tišší, než je dědek Vrbák, sladší než Zlatěnky tvář,
pohodlnější než hrobka nebo nora v skrytu skal.
Chrápal jak když pilou řeže, tvrdě jak dudek spal.

Probudil se časně z rána a hvízdal jak špaček,
zpíval "Lá-li-lá, má milá, kde je můj miláček?"
Rozedraný klobouk s perem, boty i svůj plášť si vzal,
zeširoka všechna okna letnímu dni zotvíral.

Byl starý Tom Bombadil opatrný a moudrý,
boty nosil žluťoučké a kabát jasně modrý.
Ať šel kolem Opletnice, ať šel lesní plání,
ať plul mezi lekníny či kráčel horskou strání,
ať šel roklí zešeřelou, lesní stezkou kvapil,
nikdo Toma Bombadila nikdy nepolapil.
Jednoho dne si Tom ale zašel do rákosí,
kde Zlatěnka učila střízlíky a kosy,
co kolem ní seděli, staré písně znát.
Rozpuštěný měla vlas, zelený šat.

Tom ji chytil, pevně stisk. Hnědé vodní myši
vylekaně uprchly. V modré nebes výši
zakřičela volavka. Křoví zašustilo.
Polapené Zlatěnce srdce prudce bilo,
Tom jí ale povídá: "Vodní dámo malá,
v tůni u své matky by ses nikdy neprovdala.
Půjdeš se mnou pod kopec. Prostřený je stůl,
med i žlutá smetana, máslo, chléb a sůl.
Růže dovnitř nakukují kolem okenic,
malý dům a zahrádka. Co bys chtěla víc?"

Byla svatba. Hola hej, Bombadil se žení,
věnec blatouchů na hlavě. Klobouk opeřený
ztrácí samou radostí. Nevěsta si spletla
z kosatců a pomněnek a stříbřitého světla
krásný věnec svatební na zelený šat.
Tom jak špaček trylkoval. Housle začly hrát,
Tom bzučel jak brundibár, potom zpíval zas,
pevnou rukou objímal štíhlý dívčí pas.

Lampy v domě svítily, polštář zářil bíle,
a když potom s večerem přišla lásky chvíle,
jezevci si pod strání udělali bál,
Dědek Vrbák na okno větví zaťukal,
z rákosí zněl tichounce vodní žínky vzdech,
kvílení stvůr hřbitovních znělo na hrobech.

Klepání a dupání si Tom sotva všímá,
noční hlasy, kvílení, to ho nezajímá.
Klidně spí až do rána a ráno jako špaček
zpívá: "Hola, pojď, má bílá, milá, můj miláček."
Na zápraží hraje si pak se stéblem trávy,
zatímco si Zlatěnka rozplétá vlas plavý.


Bombadilova plavba

Vadl již starý rok. Vítr zval na západ.
Na lesní pěšině Tom přišel na nápad,
jak strávit hezký den: "Bukové listí padá,
nač čekat do zítřka s tím, co si srdce žádá.
Dnes opravím svůj člun a na něm mohu plout
tam, kam mě vrbovím ponese říční proud."

Sedl ptáček na haluz: "Jak se, Tome, máš?
Hádám, hádám, vím to, vím, kampak pospícháš?
Mám mu, mám mu povědět, aby držel stráž?"

"Žádná jména, povídálku, dost zbytečných řečí,
ten, kdo by chtěl za mnou slídit, ten je v nebezpečí.
Jestli povíš Vrbákovi, kam chci dneska plouti,
chytnu tě a upeču tě na vrbovém proutí."

Střízlíček jen křídly mávnul, v letu stačil zapípat:
"Chyť mě, chyť mě, chyť mě, Tome. Není třeba jmenovat,
sednu si mu na větvičku, poslouchat mě bude rád.
Zapípám, že pluješ s proudem, jen co zhasne slunce svit.
Vstávej! Vstávej! Budu zpívat. Je čas pít a utopit!"

"Je to možné, že tam budu," začal se Tom tiše smát.
"Jsou sice i jiné cesty, dnes však mám chuť veslovat."
Spravil vesla, ucpal díry a pak člunek tiše
jívovím a orobincem vedl z tajné skrýše
pod převislé větve olší. Vesloval a zazpíval:
"Pošetilé vrby, jívy, pluji proudem, pluji dál."

"Hehé, Tome Bombadile, kampak to zas chceš?
Pročpak dřepíš na lodičce, kampak vesluješ?"

"Možná že až k Brandyvíně podél Opletnice,
možná potkám kamarády, bude veselice,
možná že mě v Koneckřoví očekává Malý lid,
mne tam mají všichni rádi. Dneska je chci navštívit."

"Prozraď mi, kde se tučné rybky schovávají v hlubině,
a po cestě vyřiď pozdrav celé mojí rodině!"

"Ba ne," řekl Tom Bombadil, "tohle mě neláká,
pluji si za svou vůní vody, nechci dělat pošťáka."

Hehé, Tome nafoukaný, tak si koukej pozor dát,
ještě zvrhneš ty své necky, a já se pak budu smát."

"Nemluv tolik, ledňáčku, a nepopouzej k zlosti,
leť raději do své díry cpát se rybí kostí.
Ač si tady v modrém fráčku sedíš pyšně jako pán,
doma máš jen puch a špínu - já tvé doupě znám.
Nech si ta svá milá přání. Až tě chytnu za zobák,
budeš jako korouhvička. Konec lovu - a co pak?"

Tu ledňáček zavřel zobák, mrknul očkem, křídlem hnul,
modré pírko upadlo mu, když Tom pod ním v loďce plul,
modré pírko zalesklo se v slunci jako drahokam.
Tom ho vzal a poděkoval: "Tohleto si líbit dám.
Takovouhle modrou barvu si Bombadil cení:
hezká barva, hezké pírko, hezké rozloučení."

Vedle člunu zčeřil vodu rychlý černohnědý stín.
"Huš, huš. Tome Bombadile! Copak když tě překotím?
Je to doba, cos tu nebyl. Dneska děláš člunaře?"
Plesk - Tom plácnul mokrým veslem vousatého taškáře.

"Přestaň na mě bublat, lumpe! Víš, že se to nesluší,
však ti vousy strachem zplihnou, až tě chytnu za uši."

"Pšá, pšá, Tome Bombadile, že to povím tátovi!
Že to všechno povím mámě, sestřičce i bratrovi.
Tom blázní jak stará lyska. Bílé péro na čepici,
posadil se do škopíku, pádluje po Opletnici."

"Dám tvou kůži stvůrám z Mohyl. Ty ti kožich vyčiní,
že nepozná příbuzného nikdo z celé rodiny,
leda podle vydřích vousů. Tak nedělej zmatky,
přestaň zlobit Bombadila, na toho jsi krátký."

"Huš, huš," řekl vydráček a pak vodu šplouchal,
klobouk s perem postříkal, lodičku rozhoupal,
pod lodičkou podplaval, pak se z břehu díval,
jak si Tom plul dál a dál a vesele si zpíval.

Labuť z vílích ostrovů kolem Toma plula,
pyšně si ho prohlédla, nahlas odfrknula,
Tom se ale jenom zasmál: " Nesměl bych tě znát,
kdybys občas slůvko řekla, měl bych tě i rád,
dlouhá šíje, hrdlo němé, stále koukáš nadutě,
král, kdyby se jednou vrátil, prohnal by ti perutě.
Copak dělá tvoje peří? Dovol mi, abych se kouk,
já bych nutně potřeboval nové pero za klobouk."

Stará labuť máchla křídlem, sykla, rychle plula dál,
teskně za ní ve svém člunku Tom po říčce vesloval
až k peřejím Opletnice, tam, kde řeka hučela,
pěnila a bublala a cákala a šuměla,
vířila a Bombadila přes kameny nesla,
člun jak korek poskakoval. Blížila se Česla.

"Hej hou, Tome s kozí bradou, kdepak ses tu vzal?"
v Šípkově i v Koneckřoví Malý lid se smál.
"Dej si pozor, ať tě naše ostré šípy neskolí!
Lesním šelmám, stvůrám z Mohyl hobit sotva dovolí
přeplavat přes Brandyvínu ať v člunu či v pramici."
"Fí, fí, nechte si ty vtipy, moji malí tlouštíci.

Já hobita párkrát viděl, jak si hrabe ze všech sil
díru, aby se v ní schoval, když ho kozel vyděsil,
jak se bojí svitu luny, jak ho děsí vlastní stín,
jak si strachy před jezevcem strká hlavu do peřin.
Jestli na vás poštvu skřety, ti budou mít zábavu."

"Zavolej je, Bombadile. A dej pozor na hlavu!
Máš tři šípy za kloboukem. Kam vlastně jdeš? Pivo pít?
V Šípkově se na tvou žízeň nestačili připravit."

"Na krajánku jsem dnes večer přes Brandyvínu chtěl plout,
ale lodičku mám asi příliš malou na ten proud.
Budu žehnat Malým lidem, vezmou-li mě na svůj prám,
popřeji jim hezký večer a i mnoho hezkých rán."

Rudě plála Brandyvína v rudém ohni červánků,
když se za obzorem Kraje slunce kladlo ke spánku.
U Přívozu ani noha, pusto, ticho na silnici.
Tom si bručel do vousisek: "Tak, tu máme veselici."

Večer tiše dohasínal, když Tom k Rákosinám šel,
svítily už lampy v oknech, když tu pozdrav uslyšel.

"Hola, hola! Kdo je tady?" Zaskřípěla kola,
Tom se ani neohlédl, kdo to na něj volá.
"Hola, tady. Po Blatech se potulují žebráci?
Klobouk šípy provrtaný? Cože tu máš na práci?
Vypadá to, že tě chtěli před slíděním varovat.
Pojď blíž, pověz, co tu hledáš? Pojď blíž, pověz, co bys rád?
Vsadím se, že pivo z Kraje, a že nemáš ani flok.
Řeknu jim, ať zavřou dveře. Nedostaneš ani lok."

"Dobrá, dobrá, Blátošlape. To je pěkné vítání,
posílat mne zpátky k řece, když se večer naklání.
Starý, tlustý, dýchavičný, sádelnatý sedláku,
co kdybys byl zdvořilejší, nespílal mi žebráků.

Sedíš v bryčce jako bečka. Kam jsi, brachu, rozum dal,
kdybych se teď vrátil domů, kdo by na tom prodělal?
Žebrák si však nevybírá. Za trest mi džbán piva dáš.
I když už je po klekání, kamaráda poznat máš."

Nasedli a jeli spolu, nikde nezůstali stát,
i když z krčmy v Rákosinách zavoněl jim chmel a slad.
Zabočili k Červíkovým. Vůz drncal a kodrcal,
Tom na korbě poskakoval, smál se, zpíval, tancoval.
Hvězdy už se rozzářily, světla z domu zaplála
a kuchyně noční hosty rudým ohněm vítala.

Červíkův syn se klaněl v bráně, dcery dvorně zdravily,
hospodyně nesla džbány, aby žízeň zalili,
zpívali a povídali, tančili a pili,
až dobráku Červíkovi přezky povolily,
Tom, když zrovna nepovídal, zkoušel na píšťalu hrát,
Červíkovy dcery začly Jarní kolo tancovat.

Do sena a do kapradí, do peřin šli potom spát,
Tom s Červíkem, hlavy k sobě, začali si povídat.
U krbu si vyprávěli zvěsti, zprávy, novinky
z Mohyl, z Kraje, z Věžních vrchů, z Mlžných hor i z Roklinky,
o pšenici, o ječmenu, o setí a orání,
prapodivných zvěstech z Hůrky, jižních větrů volání,
šeptech stromů, strážcích Brodu, temných stínech na Blatech,
o kovářích, o dobytku, o cestách a kuřatech.

Starý Červík pozdě k ránu v křesle nad oharky spal,
před úsvitem zmizel Tom, jak kdyby si ho sen byl vzal,
sen zapomenutý zpola, sen, v kterém je smích i žal
a i skryté varování. Nikdo z domu nepoznal,
že se otvírají dveře. Ranní deštík stopy smyl,
v Koneckřoví, na Přívozu nikdo Toma nespatřil.
Tři dny ležel Tomův člunek v Česlech u ohrádky,
potom se po Opletnici k ránu vrátil zpátky.

Hobiti si vyprávěli, že to vydry byly,
provaz v noci rozvázaly, loďku uvolnily,
že ten provaz stará labuť do zobáku vzala,
proti proudu Opletnice pyšně veslovala,
že prý vydry kolem člunu jako hlídky plavaly,
na starého Vrbáka že cestou pozor dávaly,
kolem jeho sukovitých kořenů když člunek jel.


  Toulky

Byl jeden dobrý námořník,
posel a poutník byl,
ze vzácných dřev si na cestu
gondolu postavil,
náklad zlatých pomerančů
do zásobárny skryl,
kardamomem a skořicí
si kaši kořenil.

Přes sedmnácte mocných řek
mu vítr v plachty vál,
dobrý vítr, co na pomoc
zdaleka přivolal.
K oblázkovému pobřeží
sám a sám koráb hnal,
kde svěží řeka Derrilyn
vesele teče v dál.
Do země, nad níž leží Stín,
přes širé luhy spěl,
po podhůří i po horách
únavnou cestou šel.

Tam zpíval píseň o cestě,
po níž ho Osud štval,
a pak tam krásnou babočku
o ruku požádal.
Ta měla proň jen pošklebek,
nemilosrdný smích,
tu kovářství se vyučil,
tajům věd okultních,

ukoval z jemných vláken síť,
past na ni nachystal,
perutě si z per vlaštovčích
a broučích kůží tkal.
Pak polapil ji užaslou
v pavučinové síti.
Hebký hrad pro ni postavil
z plátků lučního kvítí.
Z lilií lože svatební
pro svoji lásku tkal,
stříbrem a bílým hedvábím
jí skvostně odíval.

Pro skvosty z drahých kamenů
měla jen pohrdání
a v hořkých hádkách hledala
slova, jež krutě raní.
Svobodu dal jí, smutkem jat,
nechal ji letět v dál
a na svých křídlech vlaštovčích
zas s větrem putoval.

Archipelagy přeletěl,
kde žluté roste kvítí,
šumí stříbrné fontány
a v horách zlato svítí.
Za moře pak se vypravil
do války v Bellmarii,
přes Fantasii harcoval
a bil se v Thellamii.

Z korálů rudých nosil zbroj,
ze slonoviny štít,
meč s démantovou čepelí,
když odešel se bít
s elfskými pány z Aerie
a z Fearijských plání,
když, zlatý vlas a jasný zrak,
ho vyzvali ku klání.

Z křišťálů horských pancéř měl,
brnění z chalcedonu
a stříbrem úplňku se skvěl
hrot kopí z mahagonu.
Z malachitu měl odění,
z krápníků palcát byl,
a vážkami Ráje v boj se dal
a slavně zvítězil.

S Brundibáry a Roháči
a Sršni bitvu sved,
z bojů co kořist přinesl ve zlaté plástvi med.
Z květů si bárku postavil,
plachtu tkal z babích lét,
vyleštil zbroj a se zpěvem
se vracel domů zpět.

Na osamělých ostrůvcích,
kde meškal krátký čas,
viděl jen trávu odkvétat,
a proto odplul zas,
k domovu vezl kořist svou,
ve zlaté plástvi med,
a pro tu kořist na cestách
nejednu bitvu sved.
Teprve doma pochopil,
že bitev ryk a žár
i útrapy cest odvážných,
na kterých číhá zmar,
ho zapomenout nenechaly
na poselství a cíl.
Proto se poutník odvážný
s domovem rozloučil,
v přístavu loď svou vyhledal
a znovu kotvy zved,
zas napjal plachtu z babích lét
a vyplul v širý svět,
dál zůstal poslem, lodníkem,
zas poutníkem se stal,
a jako pírko vlaštovčí
ho vítr světem hnal.


Princeznička Já
  Princeznička Já,
něžná, líbezná
(elfů sbor to o ní zpívá),
perly ve vlasech.
Něžně jako dech
bílý závoj z ramen splývá
a na tom závoji svítí
zlatožluté jarní kvítí,
démantová rosa ranní
zdobí její pás.
Bílé luny jas
do hebkého roucha stkaný
tělo objímá,
v nočním vánku vlá
jak mlha bílá.

Když šla září dne,
v roucho blankytné,
v šedý plášť se halila.
Za noci ji zas
halil luny jas
a hvězd skvělý třpyt.
Když ty hvězdy jasně svítí,
v paprscích se botky třpytí,
botky z šupin ryb.
Když se v šeru roztancuje,
kol ní víří, létá, pluje
bílých jisker mrak.

Když se říční břehy setmí,
dívá se na hvězdy letní,
a když schýlí zrak
k zetmnělé hladině vodní,
vidí, jak se trávě pod ní
tak jak ona tancem baví
princeznička Tá,
tak krásná jak Já,
stejně nožku k nožce staví,

stejně líbezná,
stejné roucho má,
jenomže - hle, divná věc,
nad bezednou hvězdnou plání
hlavou dolů se tu sklání,
ale tančí přec.
V úbělové něžné tváři
udivené oči září,
hledí do očí Já.
Obě víří, tančí spolu,
jedna ale hlavou dolů,
věc to podivná.

I střevíčky stejné mají,
jimi jen se dotýkají,
jimi jen, nic víc,
jak se dostat k druhé dolu
a jak si zatančit spolu,
žádná neví nic.

Ani žádná elfská báje
neukrývá ony taje,
žádná z moudrých knih,
a proto tu tančí sama
malá krásná elfská dáma.
Perly ve vlasech,
sukénku jak dech,
v botkách z šupin ryb
tančí nocí Já.
V botkách z šupin ryb,
sukénku jak dech,
perly ve vlasech
tančí nocí Tá.


Jak mužík z měsíce přišel pozdě velice
Pod šedým kopcem znám starou hospodu,
rád tam chodívám z mnoha důvodů,
vaří tam pivo jak křen,.
I ten mužík, co je na Měsíci,
zašel si tam vypít sklenici
jednou, když končil se den.

Jejich podomek má kočku velikou,
ta vám žije pivem a muzikou,
na housle dovede hrát,
chvilku basem, potom zakvičí,
šmidli - fidli, skřipky kočičí
poslouchá každý moc rád.

Dvoreček hlídá jim pejsek hlídací,
ten, jak někde tiší legraci,
musí hned u toho být,
je to pes se smyslem pro psinu,
jak ucítí nějakou koninu,
začne se chechtat a výt.

Mají ve stáji rohatou kravičku,
panských mravů, pyšnou trošičku,
za hudbu dala by svět.
Jak někde pár taktů zazvoní,
ocas prohne, hlavu zakloní,
k tanci se hotoví hned.

Mají tam také stříbrné talíře,
blýskají se jim až k nevíře,
a spoustu stříbrných lžic.
Zvláštní příbor mají na neděli,
pak ho leští celé pondělí,
aby se jim blýskal víc.

Kočka se večer pivečka napila,
šmidli-fidli, hrála jak zběsilá,
za chvostem točil se pes.
Talíř, lžíce tančí po stole,
a kravička vzadu ve stodole
po mlatě křepčí jak běs.

Mužík z Měsíce se hleděl sklenice,
až usnul a spadnul z lavice,
pod stolem snil pivní sen.
Sálem zní kočičí písničky,
šmidli-fidli, už hasly hvězdičky,
studeně blížil se den.

Ve čtyři ráno podomek povídá
kočce: "Měsíc nikdo nehlídá,
co dělat, věděl bych rád.
Koukni se nad kopec nahoru,
úplněk se sklání k obzoru,
mělo by se něco stát."

Bílí měsíční koně už v maštali
uzdy hryzli, kopali, dupali.
Šenkýř se do díla dal:
začal třepat mužem z Měsíce,
ten se však neprobral z opice
a chrápal pod stolem dál.

Najednou kočka dupáka zahrála,
hlava se jí taky už motala,
nahlas se rozštěkal pes.
Hosté, jak tu píseň slyšeli,
horempádem skáčou z postelí,
umrlec z hrobu by lez.

Vyvalili pak mužíka nahoru
na kopec a výš, až k obzoru,
na Měsíc dali ho spát.
Přicválali měsíční koníci,
kravička a talíř se lžící,
kočka nepřestává hrát.

Kočičí dupák je píseň veselá,
kráva tančí jako gazela
a s ní křepčí celý dům.
Koně s krávou se staví na hlavy,
když tu struna uprostřed zábavy
s ránou se přetrhla - bum!

Vyděsila se kravička roztomilá,
v té hrůze Měsíc přeskočila,
příbory popadl děs,
prchá talíř středem ulice,
za ním lžíce pádí v panice,
hlasitě chechtal se pes.

Už se úplněk ukládá ke spánku,
Slunce zvedá hlavu z červánků,
začíná svítit a hřát.
Říká si: "Svým očím nevěřím,
všichni hosté lezou do peřin,
ráno je, tak proč jdou spát?"


Jak mužík z Měsíce přišel brzy velice
Mužíček na Měsíci měl stříbrobílou kštici,
kol sebe stříbrný jas,
křišťály a opály na koruně plály,
perly mu zdobily pás.
Ve stříbře, jímž se skvěl, on najednou tajně šel
oblohou časně k ránu,
svým klíčem z křišťálu otevřel pomalu
slonovinovou bránu.

Po schodech plných jasu ukutých z třpytných vlasů
sestoupil krokem plavým
a byl šťasten a rád, že se teď může brát
za dobrodružstvím slavným.
On víc už neměl rád třpyt démantů třpytný chlad
znaven svým minaretem,
který se vypínal z výše měsíčních skal
nad opuštěným světem.

Modří akvamarínů, diadémy rubínů
chtěl zdobit svůj šat,
pro beryl a safíry chtěl slavné bohatýry
odvahou překonat,
a únavou již zmíral z těch roků, kdy jen zíral
na svět, jenž zlatem plál,
svět, odkud k němu zdáli šepoty doléhaly,
když kol něj ubíhal.

Úplňkem měsíc plál, stříbrem ho zaléval,
leč on se touhou soužil:
ne po průzračném svitu pobledlých selénitů -
- po rudé barvě toužil,
po nachu, po plameni, co všechno v popel změní,
po ohni toužil jen,
po šarlatovém lesku, jímž slunce za rozbřesku
bouřlivý vítá den.

Zeleň lesů a blat on míti mohl snad
i modrou barvu moří,
chtěl však znát zpěv a smích těch krajin lidnatých,
co lidskou krví hoří.
Syt vloček sněhových i dortů perlových
svit Luny řídký nechtěl už více pít,
chtěl však chuť rudých vín a temných medovin
a horkých pečení na Zemi okusit.

Nedočkavě se chvěl, sotvaže pomyslel
na vůni tymiánu,
na chuť pečených mas a rudých moků jas,
a tak v červnovém ránu
zakopnul hned na prahu; ohnivě značil dráhu,
po které nebem spěl
jak létavice k zemi, kde příbojem se pění
větrný záliv Bel.

Zamyšlen mořem plul. Než se však rozplynul,
než začal v moři tát,
rybáři kolem jeli. Sotva ho uviděli,
začli se zajímat,
co ve vodě tu svítí. Lapli ho do svých sítí,
ten mokrý, matný jas,
jenž v moři modře svítil, opálově se třpytil,
zelenou září has.

Nedbali jeho přání. S rybkami za svítání
ho k zemi vezli zpět
k městečku poblíž vody. Ať prý jde do hospody
a do postele hned.
Z výšin na Strážní věži mu v ústrety lkal stěží
jednoho zvonu hlas,
ospale klinkal světu zvěsti o hvězdném letu
v nevhodný jitra čas.

V krbech jen škvára chladná, snídaně ještě žádná,
z východu mlha a chlad,
slunce spíš šeď než zlato a místo trávy bláto,
mokro, zima a hlad.
Nadarmo hledal štěstí v uličkách na předměstí,
nikoho nepotkal,
nikdo mu nezazpíval, kdekdo chrápal a zíval
a chtěl jen dřímat dál.

Zavřené okenice a dveře na petlice,
zbytečně volal a bušil,
ať blízko nebo v dáli, všichni dál klidně spali,
nikoho nevyrušil.
Až přišel nenadále k jedné hospůdce malé,
světlo tam uhlídal,
když tiše zaklepal, kde se vzal tu se vzal,
ve dveřích kuchař stál.

Stál ve dveřích a zíval, nevraživě se díval
a bručel: "Co tu chceš?"
"Do plamenů se dívat, víno pít, písně zpívat."
"To tady nenajdeš.
A chceš-li dovnitř jít, tak musíš zaplatit,"
s úšklebkem kuchař praví,
"z toho, co se mi líbí, mi spousta věcí chybí
a peníze mne baví."

Za otevření vrat mu stříbro musel dát,
perlu, dál aby směl,
za místo na lavici u krbu ve světnici
dvakrát víc kuchař chtěl.
Pláště se musel vzdát, když se chtěl nasnídat,
koruny, když chtěl pít,
umořen ranním chladem, vlhkem, žízní a hladem
musel pak za vděk vzít
kaší snad tři dny starou, suchou a okoralou,
prasklou dřevěnou lžící,
miskou z šedivé hlíny, černou od staré špíny,
kalnou vodou ve sklenici.
On přišel příliš záhy na plody, plné vláhy
a sladké šťávy léta,
návštěvník nečekaný, poutník z měsíčních plání,
bloud z přízračného světa.


Kamenný obr
Mnoho let si v osamění hověl obr na kameni,
mumlal, brumlal, cumlal starou kost.
Byla to kost kopuleté, on ji žužlal mnohá léta,
masa neměl dost.
Zlost! Kost!
Sám a sám žil v horské sluji, masa neměl dost.

Jednou si Tom do hor zašel, v jeskyni tam obra našel,
kouká, houká, cože to má být?
"Jak tak koukám na tu hnátu, připomíná mýho tátu,
má ji v hrobě mít.
Být! Hnít!
Myslel jsem, že chudák táta má po smrti klid."

Obr praví: "Já ji čmajznul, když jsem neměl, co bych zblajznul,
Tome, no ne, koukej, co má být?
Mrtvýmu už na nic není, tak měj kusa pochopení,
musím nějak žít.
Být! Pít!
Vždyť přece i chudák obr musí nějak žít."

Povídá Tom: "To je k zlosti, žrát tu mý rodinný kosti,
obře, dobře, už toho mám dost!
Tu kost musíš ihned vrátit, pak se koukej radši ztratit,
než mně chytne zlost.
Kost! Dost!
Vrať mi tu tátovu hnátu, než dostanu zlost!"

Obr na to: "Jaký fraky, to tě radši zbodnu taky,
hochu, trochu masa si dám rád.
Ono je to vlastně k zlosti, pořád jen ty starý kosti,
kdo by to chtěl žrát.
Hlad! Chlad!
Starý hnáty tvýho táty, kdopak to má žrát."

Už se chystá, že ho lapí, jenže Toma nepřekvapí,
skočí, kročí, hop a je ten tam.
"Tohle jsou mi divné mravy, pár kopanců to snad spraví,
počkej, já ti dám!
Sám! Mám!
Naučím tě, jak se chovat, to ti povídám!"

Běda! Tome, to se nemá, kopat obry pod kolena,
ouvej, jouvej, on je jako kost.
Tvrdý je jako kus dřeva, tobě praskla bota levá
a máš toho dost.
Zlost! Kost!
Narazil sis levou nohu a máš toho dost.

Tvá levá noha je chromá, buď rád, že jsi zase doma,
s tamtou hnátou obr sedí dál,
na svém balvanu si sedí, kosti staré dál si hledí,
co by jinak žral.
Vzal. Bral.
Nemá nic než starou hnátu, co si z hrobu vzal.


Petr Klíč
Pod horami Vichrnými
na balvanu před jeskyní
plakal obr ze všech sil,
že ho každý opustil.

"Kolem mne jen Pusté skály,
všichni mě tu zanechali,
dávno odešel můj lid,
proč tu musím takhle žít?

Od sluje až na pobřeží
kamaráda najdu stěží,
nikde jsem nic neukrad,
proč mne nemá nikdo rád?

Jak mě někde uhlídají,
honem dveře zavírají,
co bych chudák za to dal,
kdybych lépe vypadal

a kdybych měl menší ruce.
Vždyť mám přece měkké srdce,
dovedu se sladce smát
a kuchařím strašně rád."

Pak si řekl "Koukej, hochu,
nebreč už a vzchop se trochu,
projdi Krajem sem a tam,
ať tu nejseš navždy sám."

Když se snesly noční stíny,
ve svých botách z kožešiny,
na cestu se obr dal,
do Kopanin putoval.

Dorazil tam po svítání,
všichni už šli na snídani,
obr kouká sem a tam,
kohopak to tady mám?

Paní Drndálková vstala,
paraple a nůši vzala,
sotva vyšla z domu ven,
obr zdraví s úsměvem:

"Dobré ráno, dobré ráno,
jak se máte, milá dámo?"
Kdopak by to ale řek,
dáma spustí strašný jek.

Pustí deštník, praští nůší,
začne volat: "Spaste duši!"
Pan starosta kolem šel,
taky ten křik uslyšel.
Hrůzou celý fialový
vyhrabal si díru v křoví,
strach s ním klepal, když tam lez,
prý s ním třese ještě dnes.

Domů běží stará paní,
marně obr volal na ni,
ať jí sliboval co chtěl,
schovala se pod postel.

Chudák obr osamělý
zůstal celý zkoprnělý,
na náměstí zvolna šel
a do dvorků nahlížel.
Husy syčí, ovce bečí,
kdekdo bere do zaječích,
ba i ten řezníkův pes
hledá díru, kam by vlez.

Pan uzenář Honza Šmudlů
hrůzou ztratil svoji kudlu,
starý sedlák Bařtipán,
v děsu rozlil piva džbán.

Chudák obr svěsil hlavu,
posadil se před šatlavu,
brečel, že jsou všichni pryč,
když tu přišel Petr Klíč.

"Proč tu fňukáš, hromotluku,
vždyť naděláš spoustu hluku,"
přátelsky se Petr smál,
pod žebra mu herdu dal.

"Petře Klíči, chlapče milý,
ty jsi přišel v pravou chvíli,
teď budeš můj kamarád,
budeme si spolu hrát.

Konec smutku, konec pláče,
zvu tě k sobě na koláče,
vlez mi na hřbet, jestli chceš!"
Petr řekl jenom: "Běž!"

Když pak přišli do jeskyně,
Petr Klíč na obřím klíně
až do noci ze všech sil
dorty jedl a čaj pil.

Do soumraku hodovali,
Petrovi švy popraskaly,
oheň v krbu rudě plál
a obr se šťastně smál.

Když pak bylo po večeři,
polštář ze sovího peří
příteli pod hlavu dal.
Petr až do rána spal.

Ráno celé město křičí:
"Kdepak jsi byl, Petře Klíči?!
"Na večeři jsem já byl,
dorty jedl a čaj pil."

"Kde to bylo, milý hochu,
povídej nám o tom trochu."
Ale malá Petr Klíč
otočil se a byl pryč.

Honza koukal na to vece:
"Já ho včera viděl přece,
když ho obr z Pustých skal
na koláče k sobě zval."

Trvalo to jenom chvíli
a už z kraje davy pílí,
pěšky, koňmo, na bryčkách,
z obra nemá nikdo strach,

Pod horami Vichrnými
z komína se valí dýmy,
kdekdo volá: "Obře, hej,
koláčem nás uvítej."

Obr na to povídá:
"Někde se tu stala chyba,
já vás na čaj nepozval,
jděte zase o dům dál.

Do Kraje se vraťte klidně,
je peču jen jednou týdně,
nemám máslo ani med,
Petr Klíč už všechno sněd.

Starostu a Drndálkovou,
Koukala a Koukalovou,
nikdo z nich nechci znát,
mám jen Petra Klíče rád."

A tak Petr, vítán vlídně,
chodil za ním jednou týdně,
po koláčích obrových
ztučněla mu tvář i břich.

Chodil za ním neustále,
až mu byly šaty malé,
rost přitom dál a dál,
obr se mu menším zdál.

Jak tak seděl u jeskyně,
přiučil se pekařině,
pekárnu si postavil,
navěky se proslavil.

Od Hůrky až do Podvěží,
pověst o něm dodnes běží,
tak výtečný chleba měl,
že o něm i pěvec pěl.

Lepší ale, lidé dobří,
Petr jídal v sluji obří,
kam ho obr z Pustách skal
každý čtvrtek na čaj zval.


Mňoukalové
Nad krajem Mňoukalů se stíny kloní,
mokrá a černé, černější než tuš,
zvolna a tiše jejich zvonce zvoní.
Ať je to hobit, trpaslík či muž,

kdo nemá strach klepat u jejich dveří,
ten utopí se, klesne do bažin,
jenom pár bublin slizkou vodu zčeří,
a pak jen ticho, chlad a vlhký stín.

Stojatá voda shnilým břehem splývá,
práchnivé vrby truchlí kolkolem,
sbor chmurných krkavců nad kalužemi zívá
a krákáním plaší vlastní sen.

Cesta přes hory Přímoří je únavná a zrádná.
V mlhavých údolích šedivé stromy zříš,
bez vánku, bez hnutí tu dříme voda chladná,
slunce a měsíc tu nesvítí. Zde Mňoukalů je skrýš.

Hluboko pod zemí své kobky mají
a v nich jen plíseň, vlhko, tmu a chlad.
Jedinou tenkou svíčku rozžínají,
když chtějí svoje zlato počítat.

Provlhlý strop a ze stěn voda kapá,
po slizké zemi zelenavý šlem.
Plesk - plesk! To Mňoukal kalužinou capá
skulinou dveří podívat se ven.

Dychtivě zírají a naslouchají.
Citlivým prstům stačí jeden hmat.
Když s tebou končí, ve svém pytli mají
tvou holou leb i ohlodaný hnát.

Cesta pes hory Přímoří je dlouhá, zlá a pustá,
přes skrýše pavoučí, přes slatě musíš jít,
přes lesy plíživé, přes vřesoviště hustá...
Chceš jenom vidět Mňoukaly - a jdeš je nakrmit.


Olifant
Nos mám jako had,
velký jsem jak hrad.
V tlamě dlouhé rohy mám,
když si v trávě zadupám,
zatřese se zem.
Jak myš šedý jsem.
Já si žiju v teplých krajích,
můžeš mě jít hledat na jih.
Velké uši mám,
na zem nelehám.
Dál a dál jdou moje kroky,
nepočítám svoje roky,
já jsem největší!
To je bez řečí!
Jsem starý, velký a tlustý,
zpřelámu i prales hustý,
já Olifant vám
tohle povídám.
Když mne zahlédneš,
nezapomeneš.
Jinak věřit nebudeš,
budeš říkat: "Je to lež!",
budeš se mi smát.
Já nemám proč lhát.
Já Olifant starý vám
pravdu povídám.


Želvozem
Pohleďte: to je Želvozem,
toť ostrov, tady přistanem,
třebas je pustý zcela.
Nu pojďte, budeme si hrát,
slunit se, běhat, tancovat,
roj racků se tam bělá.
Pozor dej!
Nesedej!
Racek, ten neutone.
To ne!
Může tam sedět, kráčet, spát,
stačí mu křídlem zamávat.

Když někdo jiný zkusí
se na něj postavit,
ať se chce pobavit,
nebo že přistát musí,
spolehne se na tlustý štít
a zkusí si čaj uvařit,
dřív, než se oheň rozhoří,
Želvozem se mu ponoří
jako stín
do hlubin.

Může se vám zdát:
Želvozem šel spát.
Nezkoušejte přistávat!
On je lstivý jako had.
Jak vás bude v hrsti mít,
hned vás zkusí utopit
a bude se smát.
On má hrozně rád,
když se k svému překvapení
živý v utopence změní.

Vědí ti, co rozum mají,
jak mnohé obludy hlubiny tají,
však nejhroznější jediný je jen:
rohatý starý Želvozem,
co mořem pluje tiše,
poslední potomek přeslavné Želví říše.
Chcete-li život uchovat,
mohu vám dobrou radu dát:
Učte se pověsti lodníků znát,
neznámých břehů se vystříhat,
či lépe - zkuste pro svůj klid
co nejdéle
si vesele
ve Středozemi žít.


Kočka
Micina usíná,
zdá se, že šla spát.
O myších a o smetaně
může se jí zdát.
Možná ale, že si stále
představuje, jak
kráčí líně v divočině,
volná jako pták,
jak si v křoví kořist loví,
divočinou slídí,
k večeři má čerstvé maso
zvěře nebo lidí.

Lev má tlapy, na nich drápy,
ostré jako nože,
v tlamě zuby jako meče,
v křoví skryté lože.
Levhart zlatý, kropenatý,
slunci nevěří,
v noci tiše ze své skrýše
vyjde za zvěří.
Tam, kde v dáli šero halí
přehluboký les,
šelmy dravé, lidožravé,
bloudí ještě dnes.
Náš mazlíček Micina,
na polštáři usíná,
líná, hodná, nevinná,
ale nezapomíná.


Nevěsta a stín
Šly dny a noci; on byl sám
a nikdo nebyl s ním.
Seděl jak z žuly vytesán
a neměl žádný stín.
Na hlavu sletěl mu bílý sýc
za svitu zimních hvězd,
neb myslel, živ že není víc,
že mrtev dávno jest.

Paní oděná v bílý šat
šla tudy v noční čas,
zůstala tu na chvíli stát,
květy propletený vlas.
On kouzla, která vládla jím,
přemohl na pár chvil,
k sobě ji strhl a v její stín
oba dva zahalil.

Víc nešla žádnou ze svých cest,
s ním věčně musí být,
kde slunce, měsíce a hvězd
se navždy ztratil svit.
Jen jednou v roce přijde den,
otevře země klín.
Až do rána s ním tančí jen
a mají jeden stín.

  Poklad
Než slunce s lunou zestárly, když býval mladý svět,
začali o pokladech bohové písně pět,
pod trávou zelenou pak stříbro ukrývali
a zlato do bystřin a do hor mezi skály.
Dříve než vykopána štola a pekla chřtán,
než trpaslík a drak byl na svět povolán,
dávný rod elfů, vládců mocných slov,
pod zelenými horstvy tepal kov
za zvuku písní do čarovných tvarů.
Kuli i koruny na hlavy elfských králů.
Potom přišla zhouba. Písně dozněly
pod údery mečů, v potech z oceli.
Hrabivec, co neznal píseň ani smích,
ukryl všechnu krásu ve svých sklepeních,
zlato tepané i stříbra přísvit bledý.
Domovinou elfů táhl soumrak šedý.

Permoník starý v temné sluji žil.
Zlato a stříbro kout se naučil,
měl dílnu svou ve studeném skal klínu:
kladivo, kleště, výheň, kovadlinu.
Od kladiva mu na kost ztvrdla dlaň,
zežloutla kůže, zbělela mu skráň.
Prsteny tepal, minci bít se snažil
a koupit si moc králů, po níž bažil.
Oko i ucho oslabil mu čas,
on mnohdy už přehlédl třpyt a jas
kamenů drahých, jež mu prošly dlaní.
Když mladý drak přiletěl znenadání,
ten starý skřítek ani nepoznal,
že zem se chvěje, tříští hroty skal
a kolem horstva stoupá černý dým.
Plameny rudě šlehly do hlubin
a trpaslík, co v horské sluji žil,
se v oharky a popel proměnil.

Pod šedou skálou sídlil starý drak,
žil samoten a rudě plál mu zrak,
svůj vzácný poklad střežil dlouhá léta.
Radost mu prchla, po mládí už veta,
pružnost a sílu údů čas mu vzal
a oheň v srdci skomíral.
Tiskl své zlato k olysalé hrudí
a lízal stříbro, co tak krásně studí,
každý prstýnek a kámen dávno znal,
křídly černými svůj poklad objímal
a na tvrdém loži o lupičích snil:
jak by kosti chroupal, červenou krev pil,
jak by jejich masem nasytil svůj břich.
Poklesly mu uši, ba i dech mu ztich,
spal a nezaslechl tiché zvonění,
když se s ostrým mečem, v lesklém brnění
blížil mladý rytíř, jenž se nechtěl bát
a směle ho vyzval k boji o poklad.
Nezachránil draka šupinatý štít,
drápy jako šavle, ostrých zubů břit,
pod údery meče skončil jeho čas,
černá křídla zplihla, oheň v srdci zhas.

Na vysokém stolci seděl starý král,
kol kostnatých kolen bílý vous mu vlál,
nechutnalo mu už dávno jíst a pít,
neslyšel už písně, už uměl jen snít,
jak své drahokamy, zlato zářící,
ukryl v okované, pevné truhlici,
jak okovanou truhlu kryje chladná zem
a dubové dveře, kuté železem.
Meče jeho manů otupila rez,
věhlas jeho říše v zapomnění kles,
právo změnilo se časem na bezpráví,
dvoranami bloudil přízrak dávné slávy,
kromě zlata elfů všechno si vzal čas.
Král už neslyšel, jak z hor zní rohů hlas,
neviděl, jak koně dupou trávu v prach.
Když mu shořel hrad, když pozbyl své říše,
pohltila krále hrobu temná skrýše.

V klínu temných skal je starý poklad skryt,
okovaná vrata nelze otevřít,
nikdo nepřestoupí chmurné brány práh.
Na pavoučí sítě ukládá se prach,
tráva zelená na starých hrobech raší,
ovce se tu pasou, skřivan se tu vznáší,
ale starý poklad musí zůstat skryt,
než se z hlubin noci vrátí Elfů lid.


Mořský zvon
Já po břehu jsem šel a mušli uviděl,
jak kdyby hvězdný svit po vlhkém písku hrál.
Mořskému zvonu byla podobna mušle bílá
a dlaň mi smáčela, když jsem ji otvíral.
zachvěla se mi v dlani a já z ní znenadání
zaslechl zvonění, jak od přístavních bran,
když vlna bójí kývá a zvon se rozezpívá
a tiše zavolá přes nekonečnou pláň.

Tak na břehu jsem stál, když tiše připlouval
prázdný šedivý člun večerním přílivem.
Nač ještě čekáš dál? Já na něj zavolal:
"Je pozdě, pozdě již! Pojď, do dálek mě vem!"

Tříšť vln mě promočila, bílá mlha mě skryla
a já jsem odplouval do spánku ponořen
a plul jsem do příšeří, kde hlubiny se čeří
a neznámý břeh tají zapomenutou zem.
Příliv tam břehy skrývá a mořský zvon se kývá.
Já slyšel zvonění i jek, co mořem zněl.
To příboj vztekle řval na krutých srázech skal,
a tam jsem konečně dlouhý břeh uviděl.
Ten břeh byl sněhobílý a vlny zrcadlily
jako stříbrnou síť paprsků hvězdných zář,
pobledlý kámen skal ve svitu Luny plál
a nastavoval jí svou vlhkem lesklou tvář.
Na třpytných písčinách jsem drahokamů prach
a bílých perel tříšť nechal protékat dlaní,
a trubky z opálů a růže z korálů
a flétny z berylů já zřel na břežní pláni.

Však pod okraji skal zelený závoj vlál,
vchod slují ponurých a temných tam byl skryt,
z nich studený vzduch vál, vlasy mu rozcuchal,
a když jsem uprch, pohasl denní svit.

Potůček zpod vrcholů lučinou stékal dolů,
já jeho vodu pil jako lék proti hoři.
Pak k pramenům jsem šel a čarovný kraj zřel,
kde věčný večer byl. Daleko od všech moří
na horských lučinách tu spadaných hvězd prach
rozkvétal uprostřed obcházejících stínů
a v skrytu modrých tůní jako plovoucí luny
nehnutě splývaly stulíky na hladinu.
Šedé olše tu spaly a staré vrby lkaly
a tichý vánek čeřil bylin zelený stín,
kde podél klidné vody střežily tiché brody
čepele kosatců a hroty rákosin.

Když tichým údolím se snášel noci stín,
písně tu zazněly a zvěř tu pobíhala,
hraboši roztomilí, zajíci sněhobílí,
křídlatým lišajům tam z očí světla plála.
Jezevci ze svých skrýší, udivení a tiší,
po mně se dívali. Já všude slyšel smích,
a vzduch se hudbou chvěl a všude kolem zněl
na trávě zelené zvuk kroků tanečních.
Leč kamkoliv jsem šel, já jenom jedno zřel:
kročeje uprchly a všude ticho zas,
bez pozdravu či slova, a zdaleka zněl znova
zpěv písní, píšťal, harf a lesních rohů hlas.

Ze stvolů černobýlu a listů devětsilu
tkal jsem si drahý šat. Jak smaragdy se skvěl.
Žezlo jsem hotovil, korunu z květin vil,
svit hvězdných paprsků v očích mi zahořel.
Na pahorku jsem stál. Praporec zlatý vlál,
v srdci i ve zraku jsem hněv a pýchu měl,
a volal do všech stran hlasem jak skřehot vran:
"Proč jste se ukryli? Proč, kamkoliv jsem šel,
umlkl každý hlas? Slyšte, já volám vás,
chci uslyšet váš zpěv a vaše tváře zřít!
Ať všichni, kdo mě slyší, vystoupí ze svých skrýší:
já, této země král, volám k sobě svůj lid.
Mám žezlo z rákosin, korunu z vodních třtin,
a z listu kosatce je zelený můj meč.
Není se čeho bát. Přistupte, chci vás znát,
chci vaše tváře zřít a slyšet vaši řeč."

Oblak mě zahalil. Jak půlnoc černý byl,
jak můra černá já tou tmou jsem tápal zpět,
můj strach mě na zem srazil a po ní jsem se plazil,
oči mi osleply a nahrbil se mi hřbet.
K lesu jsem dorazil. Stál tu a tichý byl,
jen holé haluze a opadaný list.
Posadil jsem se tam do svých chmur zadumán
a sovy ospalé zívaly ze svých hnízd.
Po celý rok a den já zůstat musel jsem.
Trouchem dřev tlejících se brouci potloukali,
chrobáci plouživí, roháči hroziví,
šediví pavouci stříbrné sítě tkali.

čas noci ubíhal. Když konečně den vstal,
poznal jsem, že mi zešedivěl vlas.
Přes všechno svoje hoře já musím najít moře,
ač dlouho bloudil jsem, chci cestu najít zas.
Chřadnoucí vítr vál a já jsem klopýtal,
jak dravý netopýr z mlh na mne slétl stín,
na nohou jsem měl šrámy, na rukou čerstvé rány
a proti chladu noci pár loňských kapradin.
Já víc už nechtěl jsem než opustit tu zem,
kam vítr od moře zanášel vraků pach,
do tváří zmáčených mi vrhal ptačí smích
a slanou mořskou tříšť na vlhkých písčinách.

Rackové přilétali, lkali a skřehotali,
i z chladných jeskyní pak hlasy slyšel jsem,
tuleně štěkající a skály hřímající
ve vlnách příboje vzdutých do bílých pěn.
Začínal zimy čas. Já do mlhy šel zas
a nesl stáří své k písčinám pobřežním,
kol poletoval sníh, ležel mi na skráních
a na poslední břeh zas lehal noční stín.

Uprostřed šedých vln tam dosud čekal člun,
vzpínal se v příboji a pohazoval přídí.
Znaven jsem do něj klesl a člun mě zpátky nesl
kol vraků, které víc už nikdo neuvidí,
přes vln bouřící lány, přes širé oceány,
kol mocných korábů, bloudících mořskou plání.
Pak k břehu přirazil. Tam přístav smutný byl,
hluboký jako noc, temný jak křídla vraní.

Kol domů zamčených tam ležel chladný sníh
a v prázdných ulicích studený vítr vyl.
Potůček našel jsem a na provlhlou zem
vše, co jsem přinesl, jsem zase odhodil:
písek z perlových plání, jenž uvízl v mé dlani,
i mrtvou lasturu, jež ztratila svůj hlas.
Zbyla mi jen tíž a stářím křivý hřbet
a oči osleplé a šedivící vlas.
Mrtev je mořský zvon, umlkl jeho tón
a nikdy, nikdy víc už nenajdu tu zemi,
a tady jako tam jen k sobě promlouvám,
kol mne jen mlčení. Zůstávám opuštěný.


Poslední loď
 Než začal kohout vítat
úsvit, co krajem šel,
dřív než začalo svítat,
vyhlédla Fíriel.
Háj tmavý, východ bledý,
zpěv ptáků procitlých,
a noci soumrak šedý
tál jako zjara sníh.

Zřela, jak jitro vstává,
jak rozlévá se den,
rosou se třpytí tráva
a list a stvol a kmen.
Tu její nožka bílá
setřásla rosy chlad,
loukou se roztančila
a rozvlnila šat

posetý drahokamy.
Potom se dala v běh
a mezi vrbinami
hledala říční břeh.
Ledňáček modrý létal
jak blesk kol hladiny
lehounký větřík splétal
rákos a lekníny.

Když jí ten vánek ranní
rozevlál dlouhý vlas,
zaslechla znenadání
fléten a harfy hlas.
Čistě a jasně zpíval
mladistvých hlasů chór
a z dálky zvon zazníval.
Labutí bílých sbor

připlul před zlatou přídí
korábu z bílých dřev,
zlatá vesla jej řídí
a sličných elfů zpěv.
Po proudu veslovali
a koráb připlouval,
tři s korunou tam stáli
a vlas jim větrem vlál.

S harfami v rukou stáli
a píseň loudavou
do rytmu vesel hráli:
"Dál větry krajem jdou,
dál zpívají tu ptáci,
dál zelená se zem
a dál se slunce vrací
se zlatým úsvitem."

"Proč tedy, plavče krásný,
loď tvoji nese proud,
kde šeří se den jasný?
Proč k severu chceš plout,
kam statná labuť létá
a z břehů kamenných
na samém konci světa
zní bílých racků smích?"

"Ne tam, kde leží ledy,
leč na západ teď jdem,
kde leží soumrak šedý
v přístavu šedivém,
kde Bílý strom se třpytí,
kde vlast má elfů rod
a jasné hvězdy svítí
na bílé pěny vod.

Středozemsku a pláni
smrtelných sbohem dám.
Na moři zvon vyzvání,
tam zve mne, vlast kde mám.
Tady už vadne tráva
vítr listí svál,
nám v ústrety vlast mává
cesta vede dál."

Stanula zlatá vesla,
zpěv elfů dále zněl,
k břehům se píseň nesla,
slyšíš ji, Fíriel?
"Jedno místo tu zbývá,
a i když kvapí čas,
poslyš, co píseň zpívá:
pojď krásko, mezi nás!"

Fíriel z břehu vstala,
nohy jí spoutal jíl,
na plavce zavolala
a v hlase smutek byl:
"Jsem dcera této země,
nemohu s vámi plout."
Zpěv elfů dozněl temně
a loď odnášel proud.

Zešedly dívce šaty,
když vracela se zpět
do tmavé, šeré chaty,
kol zešeřelý svět,
do copů vlas když pletla,
oblékla všední šat
a za kalného světla
začala pracovat.

Dál a dál plynou léta,
dál plyne Sedm řek,
strom roste, růže vzkvétá,
zní bílých racků skřek,
dál a dál vítr zpívá,
dál a dál plyne čas,
dub raší, kvete jíva
a hučí řeky hlas.

Po noci jitro vstává,
po něm jde večer zas,
nezní však píseň hravá
a sličných elfů hlas
řeka se k moři valí
šedivým vlnám vstříc,
však bílý koráb z dáli
už nepřipluje víc.