
O Valar
Velkým mezi těmito duchy říkají elfové Valar, Mocnosti Ardy, a lidé je často nazývali bohy. Pánů Valar je sedm a Valier, valarských královen, je také sedm Takto se jmenovali v elfském jazyce, jímž se mluvilo ve Valinoru, přestože v jazyce elfů ve Středozemi se jmenují jinak, a mezi lidmi mají mnoho jmen. Jména Pánů v náležitém pořádku jsou Manwë, Ulmo, Oromë, Mandos, Lórien a Tulkas, a jména královen jsou Varda, Yavanna, Nienna, Estë, Vairë, Vána a Nessa. Melkor se již mezi Valar nepočítá a jeho jméno se na zemi nevyslovuje.
Manwë a Melkor byli v Ilúvatarově mysli bratři. Nejmocnější z Ainur, kteří přišli do Světa, byl na počátku Melkor, ale Manwë je Ilúvatarovi nejdražší a nejjasněji chápe jeho záměry. Byl určen, aby se v plnosti času stal prvním ze všech králů: pánem říše Ardy a vládcem všech, kdo na ní bydlí. Na Ardě jsou jeho potěšením vítr a oblaka a všechny vzdušné kraje od výšin do hlubin, od lemu Závoje Ardy po vánek v trávě. Má přízvisko Súlimo, Pán Dechu Ardy. Miluje všechny rychlé ptáky se silnými křídly a oni přilétají a odlétají na jeho rozkaz.
S Manwëm bydlí Varda, Paní hvězd, jež zná všechny končiny Eä. Její krása je příliš veliká na to, aby byla sdělena slovy lidí nebo elfů; v její tváři totiž stále žije Ilúvatarovo světlo. Světlo je její moc a její radost. Přišla z hlubin Eä na pomoc Manwëmu; znala totiž Melkora ještě před provozováním Hudby, odmítla ho, a on ji nenáviděl a bál se jí víc než všech ostatních, které učinil Ilúvatar. Manwë a Varda se málokdy rozcházejí a zůstávají ve Valinoru. Jejich síně jsou nad věčným sněhem na Oiolossë, nejvyšší věži Taniquetilu, nejvyšší ze všech hor na Zemi. Když tam Manwë vystoupí na svůj trůn a rozhlédne se, má-li po boku Vardu, vidí dál než všechny jiné oči, mlhou a tmou a přes nekonečné míle moří. A když je s ní Manwë, slyší Varda jasněji než všechny jiné uši zvuk hlasů, jež volají od západu na východ, z kopců a z údolí a z temných míst, jež Melkor udělal na Zemi. Ze všech Velkých, kteří bydlí v tomto světě, chovají elfové v největší úctě a lásce Vardu. Říkají jí Elbereth, vzývají její jméno ve stínech Středozemě a vyvyšují je v písni, když vycházejí hvězdy.

Aulë má o trochu menší moc než Ulmo. Panuje nade všemi látkami, z nichž se skládá Arda. Na počátku hodně spolupracoval s Manwëm a Ulmem, a jeho dílem je utváření všech zemí. Je kovář a mistr všech řemesel a těší ho zručná práce, i kdyby to byla maličkost, stejně jako někdejší mohutné budování. Jeho jsou drahokamy, které leží hluboko v zemi, a zlato, které je líbezné v ruce, stejně jako hradby hor a nádrže moří. Noldor se naučili nejvíc od něho a on byl vždy jejich přítelem. Melkor na něho žárlil, protože Aulë mu byl nejpodobnější myšlením a schopnostmi, a dlouho byl mezi nimi boj, v němž Melkor stále kazil nebo ničil Aulëho díla a Aulë se unavoval opravami Melkorových rozvratů a nepořádků. Oba také toužili vyrábět své vlastní věci, na něž nikdo jiný nepřipadl, a těšila je chvála jejich dovednosti. Aulë však zůstal Eruovi věrný a vše, co udělal, podřizoval jeho vůli; nezáviděl jiným jejich díla, ale hledal a dával rady, kdežto Melkor utrácel svého ducha v závisti a nenávisti, až nakonec nedovedl dělat nic než pokřivené obrazy myšlenek jiných, a ničil všechna jejich díla, jak jen mohl.
Aulëho manželkou je Yavanna, Dárkyně plodů. Miluje všechno, co roste na zemi, a pamatuje si všechny ty nespočetné podoby - od stromů podobných věžím v dávných lesích po mech na kamenech nebo skryté tvorečky v humusu. Těší se největší úctě mezi královnami Valar hned po Vardě. V ženské podobě je urostlá a chodí v zeleném, někdy však na sebe bere jinou podobu. Někteří ji viděli stát jako strom pod nebesy, korunovaný sluncem; ze všech jeho větví se lila na holou zem zlatá rosa a země se zelenala obilím; ale kořeny stromu byly v Ulmových vodách a v jeho listí mluvil Manwëho vítr. V eldarském jazyce má přízvisko Kamentári, Královna Země.
Fëanturi, páni duchů, jsou bratři a nejčastěji se jim říká Mandos a Lórien. Správně jsou to však jména jejich sídel a doopravdy se jmenují Námo a Irmo.Starší z nich, Námo, bydlí v Mandosu, který je západně od Valinoru. Je strážcem Domů mrtvých a povolává duchy zabitých. Nic nezapomíná a ví všechno, co bude, kromě toho, co ještě patří do Ilúvatarovy svobody. Je Hlasatelem soudu Valar, ale své soudní výroky pronáší jen na Manwëho pokyn. Jeho manželkou je Tkadlena Vairë, která ze všeho, co bylo v Čase, tká příběhové sítě a obléká jimi síně Mandosu, jež se stále rozšiřují, jak plynou věky.Mladší Irmo je pánem snů a vidění. Jeho zahrady v zemi Valar jsou v Lórienu a je to nejkrásnější ze všech míst na světě, osídlené mnoha duchy. Jeho chotí je mírná Estë, léčitelka ran a únavy. Roucho má šedé a jejím darem je odpočinek. Ve dne nevychází, ale spí na ostrově v jezeře Lórellin, stíněném stromy. Z Irmových a Estëiných fontán čerpají osvěžení všichni, kdo bydlí ve Valinoru; do Lórienu často přicházejí sami Valar a hledají tam odpočinek a úlevu od břemene Ardy.
Mocnější než Estë je Nienna, sestra Fëanturi; bydlí sama. Zná zármutek a truchlí pro každou ránu, kterou utrpěla Arda Melkorovým kazisvětstvím. Tak velký byl její žal, zatímco se Hudba rozvíjela, že se její píseň dávno před koncem změnila v žalospěv a naříkání bylo vetkáno do nápěvů Světa dříve, než začal. Nepláče však nad sebou, a ti, kdo jí naslouchají, se učí soucitu a vytrvalosti v naději. Její síně jsou západně od Západu, na hranicích světa, a ona málokdy přichází do města Valimaru, kde vládne radost. Raději chodí do síní Mandosu, které jsou blízko jejích, a všichni, kteří v Mandosu čekají, k ní volají, protože přináší duchu sílu a obrací zármutek v moudrost. Okna jejího domu hledí ven z hradeb světa.
Největší v síle a činech mužné zdatnosti je Tulkas, který má přízvisko Astaldo, Udatný. Přišel na Ardu poslední, aby pomohl Valar v prvních bitvách s Melkorem. Libuje si v zápase a v měření sil; nejezdí na koni, protože je schopen předběhnout všechno, co má nohy, a je neúnavný. Vlasy a vousy má zlaté a tělo zardělé; jeho zbraní jsou ruce. Příliš nedbá o minulost ani o budoucnost a jako rádce není k ničemu, ale je vytrvalým přítelem. Jeho ženou je Oromëho sestra Nessa, a také je ohebná a lehkonohá. Miluje jeleny a ti za ní chodí, kdykoli se prochází divočinou, ale ona je dokáže předběhnout, rychlá jako šíp s větrem ve vlasech. Libuje si v tanci a tančí ve Valimaru na paloucích nevadnoucí zeleně.

To jsou jména Valar a Valier a v krátkosti jsou tu vylíčeny jejich podoby tak, jak je viděli Eldar v Amanu. Ale třebaže byly podoby, v nichž se zjevovali Ilúvatarovým dětem, krásné a vznešené, byly jen závojem jejich krásy a moci. A jestliže je tu řečeno jen málo ze všeho, co kdysi věděli Eldar, je to jako nic ve srovnání s jejich skutečným bytím, jež se táhne zpět do končin a věků daleko přesahujících naše myšlení. Hlavní moc a vážnost mělo mezi nimy devět, ale jeden je odstraněn z jejich počtu a zůstává osm - Aratar, Vznešení Ardy: Manwë a Varda, Ulmo, Yavanna a Aulë, Mandos, Nienna a Oromë. Přestože Manwë je jejich král a je pro ně zástupcem Eruovým, v majestátu jsou si rovni, a nesrovnatelně předčí všechny jiné, ať z Valar nebo z Maiar nebo z jakéhokoli jiného řádu, který Ilúvatar poslal do Eä.
O Maiar

Ossë je Ulmův vazal a je pánem moří, která omývají břehy Středozemě. Nechodí do hlubin, ale miluje pobřeží a ostrovy a raduje se z Manwëho větrů; libuje si totiž v bouřích a směje se uprostřed burácení vln. Jeho manželkou je Uinen, Paní moří, jejíž vlasy se rozprostírají ve všech vodách pod oblohou. Miluje všechny tvory, kteří žijí ve slaných vodách, a všechno býlí, které tam roste; k ní volají námořníci, protože umí uklidnit vlny, zkrotit Ossëho divokost. Númenorejci dlouho žili pod její ochranou a ctili ji stejně jako Valar.
Melkor Moře nenáviděl, protože si jej nemohl podmanit. Říká se, že se při budování Ardy pokusil zlákat Ossëho na svou stranu a slíbil mu celou Ulmovu říši a moc, bude-li mu sloužit. Proto kdysi nastalo v moři veliké vření, jež ničilo země. Ale Uinen na Aulëho prosbu Ossëho zkrotila a přivedla ho k Ulmovi; bylo mu odpuštěno a vrátil se ke své službě, jíž zůstává věrný. Většinou; záliba v násilí ho totiž nikdy zcela neopustila a někdy svévolně zuří bez příkazu svého pána Ulma. Proto ho ti, kdo bydlí u moře nebo se po něm plaví, sice milují, ale nedůvěřují mu.
Melian se jmenovala Maia, která sloužila jak Váně, tak Estë; předtím, než přišla do Středozemě, bydlela dlouho v Lórienu a pečovala o stromy, jež kvetou v Irmových zahradách. Kudy šla, zpívali kolem ní slavíci.
Nejmoudřejší z Maiar byl Olórin. I on bydlel v Lórienu, ale cesta ho často vedla do domu Niennina, a od ní se naučil soucitu a trpělivosti.
O Melian se mnoho vypráví v Quentě Silmarillion. O Olórinovi však ten příběh nemluví; třebaže miloval elfy, chodil mezi nimi neviděn nebo v podobě jednoho z nich a oni nevěděli, odkud pocházejí krásná vidění nebo moudré popudy, které jim vkládal do srdce. V pozdějších dnech byl přítelem všech Ilúvatarových dětí a soucítil s jejich žaly; a ti, kteří mu naslouchali, procitali ze zoufalství a odkládali temné představy.

ISTARI - VYSLANCI ZÁPADU
Existuje mnoho verzí o Istari, čarodějích, kteří přišli do Středozemě v čase nouze jako vyslanci Západu s úkolem vzdorovat narůstající moci Saurona a podnítit obyvatele, kteří dosud nepodlehli Stínu, aby vytrvali v odporu a nepodlehli Zlu.
Zde je výběr toho nejdůležitějšího:
Zde je výběr toho nejdůležitějšího:
Stalo se, že když se stíny nad Středozemí dloužily a počaly nabývat podoby Saurona, který se připravoval na své opětovné povstání, v Amanu Manwë svolal radu ("a možná prosil o radu Erua?"), při níž bylo rozhodnuto vyslat do Středozemě tři vyslance. "Kdo půjde ?" Musí být totiž mocní, rovní Sauronovi, musí se však moci vzdát a odít se tělem, aby jednali s elfy a lidmi jako rovní s rovnými a získali si jejich důvěru. To je však ohrozí, zakalí jejich moudrost a poznání a zmate je obavami, starostmi a únavou, jež pocházejí z těla." Předstoupili však jenom dva: Curumo, jehož vybral Aulë, a Alatar, jehož poslal Oromë. Potom se Manwë zeptal, kde je Olórin. A šedě oděný Olórin, který právě přišel z cesty a usedl na samém krajíčku rady, se otázal, co od něj Manwë žádá. Manwë odvětil, že by si přál, aby šel jako třetí posel do Středozemě. Olórin však prohlásil, že je na takový úkol příliš slabý a že se Saurona bojí. Nato Manwë řekl, že tím víc má důvod jít a že Olórinovi přikazuje jít jako třetí posel. Nato však vzhlédla Varda a řekla: "Ne jako třetí", a Curumo na to nezapomněl.Curumo [Saruman] s sebou vzal Aiwendila [Radagasta], protože ho Yavanna prosila, a Alatar si vzal jako přítele Pallanda.

Poprvé se objevili ve Středozemi okolo roku 1000 Třetího věku, dlouho však chodili v prostém přestrojení jako muži již staří, ale tělesně zdatní, cestovatelé a poutníci, získávali poznatky o Středozemi a o všech, kteří tam sídlili, ale nikomu nezjevovali svou moc ani záměry.
Zprvu se o ně lidé příliš nestarali či o nich vůbec nevěděli. Více si jich začali všímat až s opětovným vzrůstem tvaru a moci Saurona, kdy se tito "poutníci" stali činorodějšími v pokusech odporovat tomuto navracejivšímu se zlu a ve snahách pohnout elfy i lidmi v ostražitosti před tímto nebezpečím. Časem si tak lidé uvědomili, že tito záhadní "starci" neumírají a zůstávají stejní, zatímco vše okolo nich se mění, stárne a umírá. To u lidí vzbudilo strach a často je považovali za odrůdu elfů, kteří v té době ještě nebyli lidem tolik odcizení.
Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.
Počet členů tohoto Řádu není znám, ale z těch, kdo přišli na sever Středozemě, kde byla naděje největší (protože tam sídlil zbytek Dúnadanů a Eldar), bylo hlavních pět. První, který přišel, měl ušlechtilé vzezření a chování, havraní vlasy a krásný hlas a byl oblečen v bílém; měl nesmírně obratné ruce a téměř všichni, i Eldar, na něho pohlíželi jako na hlavu Řádu. Byli i další: dva oblečení v rouchu modrém jako moře a jeden v zemité hnědi; poslední přišel ten, jenž se zdál nejmenší, méně urostlý než ostatní a vzhledem starší, šedovlasý oblečený v šedém a opíral se o hůl. Avšak Círdan v něm hned od prvního setkání v Šedých přístavech vytušil největšího a nejmoudřejšího ducha; uvítal jej s hlubokou úctou a svěřil mu do péče Třetí prsten, Rudou Naryu. A Šedý posel ten prsten vzal a vždy jej choval v tajnosti; avšak Bílý posel si po čase uvědomil, že dostal tento dar, a záviděl mu jej, a to byl počátek utajené zlovůle, kterou choval vůči Šedému a která se později stala zjevnou.
Zprvu se o ně lidé příliš nestarali či o nich vůbec nevěděli. Více si jich začali všímat až s opětovným vzrůstem tvaru a moci Saurona, kdy se tito "poutníci" stali činorodějšími v pokusech odporovat tomuto navracejivšímu se zlu a ve snahách pohnout elfy i lidmi v ostražitosti před tímto nebezpečím. Časem si tak lidé uvědomili, že tito záhadní "starci" neumírají a zůstávají stejní, zatímco vše okolo nich se mění, stárne a umírá. To u lidí vzbudilo strach a často je považovali za odrůdu elfů, kteří v té době ještě nebyli lidem tolik odcizení.
Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.
Počet členů tohoto Řádu není znám, ale z těch, kdo přišli na sever Středozemě, kde byla naděje největší (protože tam sídlil zbytek Dúnadanů a Eldar), bylo hlavních pět. První, který přišel, měl ušlechtilé vzezření a chování, havraní vlasy a krásný hlas a byl oblečen v bílém; měl nesmírně obratné ruce a téměř všichni, i Eldar, na něho pohlíželi jako na hlavu Řádu. Byli i další: dva oblečení v rouchu modrém jako moře a jeden v zemité hnědi; poslední přišel ten, jenž se zdál nejmenší, méně urostlý než ostatní a vzhledem starší, šedovlasý oblečený v šedém a opíral se o hůl. Avšak Círdan v něm hned od prvního setkání v Šedých přístavech vytušil největšího a nejmoudřejšího ducha; uvítal jej s hlubokou úctou a svěřil mu do péče Třetí prsten, Rudou Naryu. A Šedý posel ten prsten vzal a vždy jej choval v tajnosti; avšak Bílý posel si po čase uvědomil, že dostal tento dar, a záviděl mu jej, a to byl počátek utajené zlovůle, kterou choval vůči Šedému a která se později stala zjevnou.

Avšak poslední příchozí byl mezi elfy nazýván Mithrandir, Šedý poutník, protože neměl žádné sídlo, neshromažďoval ani bohatství, ani přívržence, ale stále procházel Západními zeměmi od Gondoru po Angmar a od Lindonu po Lórien a ujímal se všech plemen v čase nouze. Jeho duch byl vřelý a dychtivý (a prsten Narya ho posiloval); byl totiž nepřítelem Saurona, proti ohni, který sžírá a pustoší, stavěl oheň, který podněcuje a podporuje, když slábne naděje a přijde tíseň; avšak jeho radost a jeho rychlý hněv se halily do roucha šedivého jako popel, takže jen ti, kdo ho dobře znali, postřehli plamen, který byl uvnitř. Uměl být veselý a vlídný k mladým a prostoduchým, a přesto býval rychlý k ostrým slovům a ke kárání pošetilosti; nebyl však pyšný a nehledal ani moc, ani chválu, a tak byl všeobecně milován těmi, kteří také nebyli pyšní. Většinou neúnavně putoval pěšky, opíraje se o hůl, a tak mu lidé na Severu říkali Gandalf, "Elf s holí". Považovali ho (ač mylně) za osobu elfského původu, protože mezi nimi někdy dělal divy - zejména z lásky ke kráse ohně; dělával však takové divy většinou pro pobavení a potěšení a nepřál si, aby se ho někdo bál nebo přijímal jeho rady ze strachu.