hobit16

- Hobiti

Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před "Velkými lidmi", jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněností se zemí nemohou větší a nemotornější plemena napodobit.

Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými: jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží huboko ve Starých časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné, že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemi už dlouhá léta, než si jich ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání, nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a Velkých.


Příchod hobitů

Když na svět zazářil jasný plamen Arien, Slunce, povstalo plemeno lidí a tvrdí se, že v téže době se na východě objevil i lid půlčíků, kteří sami sobě říkali hobiti. Byl to národ hloubící a obývající nory a prý příbuzný s lidmi, přestože byli ještě menší než trpaslíci a dožívali se asi sta let.
O hobitech se nic neví až do roku 1050 Třetího slunečního věku, kdy prý žili se Seveřany v severních údolích Anduiny mezi Mlžnými horami a Zeleným hvozdem. V tomto století vstoupila do Zeleného hvozdu zlá síla a ten byl přejmenován na Temný hvozd. Snad právě tato událost vypudila hobity z údolí. V následujících staletích totiž hobiti přesídlovali na západ za Mlžné hory, do Eriadoru, kde v širé úrodné zemi objevili jak elfy, tak lidi.
Všichni hobiti, mužského i ženského rodu, sdíleli určité rysy. Všichni měřili od dvou do čtyř stop, měli dlouhé prsty, vypadali dobře živeně a dobromyslně, na hlavě měli kudrnaté hnědé vlasy a na svých zvláštních bosých nožkách stejnou srst. Oblékali se do jasných barev, proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka, protože měli na chodidlech tvrdou kůži. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví; měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým žertům byli hotovi stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře rozdávali a dychtivě přijímali.
Byl to skromný, konzervativní nárůdek a posuzovali druhé podle toho, jak se přizpůsobují klidnému hobitímu venkovskému životu.
Mimořádnosti nebo dobrodružné podniky nebyly schvalovány a považovaly se za neprozřetelné. Hobití výstřelky se omezovaly na šatstvo jasných barev a pojídání šesti pořádných jídel za den. Jejich jedinou výstředností bylo kouření dýmkového koření, které prohlašovali za svůj přínos světové kultuře.
Říká se, že hobiti pocházeli ze tří kmenů. Jmenovaly se Chluponozi, Plavíni a Statové.
Chluponozi, nejpočetnější z hobitů, byli nejdrobnější. Měli oříškově hnědou pleť i vlasy. Milovali kopcovitou krajinu a často si libovali ve společnosti trpaslíků.
Plavíni byli vyšší, štíhlejší a byli pokládáni ze dobrodružnější než jejich příbuzní. Pleť a vlasy měli světlejší a dávali přednost lesům a společnosti elfů. Raději lovili než orali a projevovali ze všech hobitů největší vůdčí schopnosti.
Statové se nejvíc podobali lidem, byli rozložitější než ostatní kmeny a k úžasu jejich příbuzných některým skutečně rostly vousy. Žili nejdále na jih v údolích Anduiny a vybírali si říční nivy; od ostatních hobitů se lišili i tím, že ovládali loďky, rybařili a plavali. Byli to jediní hobiti, kteří se obouvali; tvrdí se, že v blátivém počasí nosili vysoké boty.


Stěhování hobitů

Hobiti po celé věky klidně žili ve svých rodných zemích v severních údolích Anduiny. Postupem let se rozdělili na tři vcelku oddělené skupiny: Plavíny, Chluponohy a Staty. Příslušníci těchto jednotlivých skupin (kmenů) se lišili způsobem života (jak je popsáno výše) a bydlení. Plavíni, nejsevernější ze skupin, žili v lese. Chluponozi měli rádi vrchoviny a hloubili si domy v úbočí kopců. Statové zřejmě žili nejdál na jih a dávali přednost nížinám a břehům řek.
Jako původní vlast hobitů bylo označováno území na západní straně Velké řeky mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem - tedy tam, kde kdysi žili Rohirové. Tento předpoklad podporuje směr jejich stěhování: Plavíni překročili Mlžné hory severně od Roklinky, zatímco Statové vystoupali průsmykem Rudorohu. Lze předpokládat, že hobiti neměli v úmyslu původní území opouštět, avšak vzrůstal počet lidí a nedaleký Velký zelený hvozd začínal propadat zlu. Tak začaly dny jejich putování V roce 1050 Třetího věku odešla část Chluponohů na západ do Eriadoru, někteří až k Větrovu. Asi o sto let později se k nim připojili jak Plavíni, tak Statové. Plavínů bylo málo a smísili se s Chluponohy a Staty z Koutce, avšak mnoho Statů se usadilo stranou u Tharbadu a ve Vrchovině.
V roce 1300 museli ti, kteří žili na severu, opět prchat před Angmarem. Někteří Statové odešli na jih a připojili se k příbuzným na Vrchovině, jiní se vrátili do Divočiny, kde žili u Kosatcové řeky - předkové smutně proslulého Sméagola-Gluma -, ale většina hobitů se odstěhovala na západ. Nejranější a nejvýznamější sídliště bylo v Hůrce a zejména ve Špalíčku. Založeno bylo i mnoho dalších přívětivých vesnic, které však byly zřejmě později opuštěny a zapomenuty. V roce 1601 odešla velká skupina hobitů z Hůrky na západ přes řeku Baranduinu, kde se k nim po třiceti letech připojili Statové z Vrchoviny, a nakonec se většina jejich lidu (ale ještě ne všichni) usadila právě tam, v Suze neboli Kraji.


Dějiny hobitů

Zmapovaná a zaznamenaná historie hobitů se začíná až rokem 1601 Třetího slunečního věku, neboť v době, kdy povstali lidé (a hobiti), bylo mnoho válek a velkých činů, v nichž bojovaly o prvenství mocné síly a plemena. V zápase o nadvládu se nevěnovala pozornost onomu drobnému nárůdku, jež se sám raději stranil záležitostí Velkých lidí. I samotní hobité nepovažovali za důležité zaznamenávat svou minulost - láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. O svém původním domově nevěděli hobiti za Bilbových časů už vůbec nic...
Hobiti byli od přírody mírumilovní a měli velké štěstí, že našli zemi, jež byla stejně pokojná jako úrodná.
A tak je postihl jen Velký mor v roce 1636, který pohubil všechny eriadorské národy, a pak až v roce 2747 došlo v Kraji k prvnímu ozbrojenému střetnutí. Byl to malý skřetí nájezd, který hobiti velkolepě pojmenovali Bitva na Zeleném poli. Mnohem vážnější byla Dlouhá zima v roce 2578 a dva roky hladu, jež následovaly. Přesto ve srovnání s jinými národy Středozemě dlouho žili v míru. Když je jiné národy viděly, považovaly je za bezvýznamné. Hobiti zase neusilovali o velké bohatství ani moc jiných. Jejich omezenost se prokázala jako jejich síla, protože zatímco větší a mocnější národy okolo nich padaly, hobiti dál tiše žili v Kraji a obdělávali půdu. Městečka a osady byly rozprostřeny po celém Kraji: Hobitín, Bralův Městec, Velká Kopanina, Ovsířov, Žabovřesky a tucet jiných; hobitům se po jejich způsobu dařilo docela dobře.
Až do třicátého století Třetího slunečního věku se nedá mluvit o proslulých hobitech. Do té doby bylo totiž celé plemeno ve velkém světě skoro úplně neznámé. Hobiti ovšem měli své vlastní slavné osobnosti. V příbězích z Kraje byli prvními hobity známými jménem plavínští bratři Marko a Blanko, kteří převedli hobity z Hůrky přes Most kamenných oblouků do Kraje. Tuto zem jim udělili eriadorští Dúnadani, jejichž králi hobiti opláceli formální poslušností. V roce 1979 zmizel ze Severu poslední arnorský král a byl zřízen úřad Vladyky Kraje. Prvním vladykou byl Radda z Blat, z něhož pocházeli všichni vladykové.
Obrem mezi hobity byl Bandobras Bral, který měřil čtyři stopy pět palců a na svém koni statečně vedl svůj lid proti skřetům do Bitvy na Zeleném poli. Tvrdí se, že v boji klackem zabil jejich náčelníka Golfimbula. Pro jeho vzrůst a činy se mu říkalo Bučivoj Bral. Jiný hobit známý svými činy v zemičce Kraji byl Hromželezo Bral, nazývaný Hromželezo II., dvaadvacátý vladyka Kraje, budovatel Velkých Pelouchů ve Velké Kopanině a děd Bandobrase Brala.
Typické pro hobity ovšem je, že snad nejctěnějším hrdinou před Válkou o Prsten byl skromný sedlák Tobold Troubil z Dolan, který ve dvacátém sedmém století jako první pěstoval rostlinu galenas, nazývanou také dýmkové koření. Za tento čin byl slaven a nadšení hobití kuřáci na jeho počest pojmenovali jeden výborný druh tabáku "Starý Toby".

Bilbo

Ve třicátém století Třetího věku se však hobitímu nárůdku dostalo slávy ve velmi reálném smyslu. Do hobitích rukou totiž náhodou padla velká a zlá moc, s níž se zapletl osud všech hobitů.
Prvním hobitem, který získal slávu ve světě, byl Bilbo Pytlík z Hobitína, jehož čaroděj Gandalf a trpasličí král Thorin Pavéza zlákali k vůdčí roli ve výpravě k Ereboru. Toto dobrodružství se líčí v první části "Červené knihy Západní marky". Jsou to vzpomínky, jež Bilbo sám nazval "Cesta tam a zase zpátky", kde jsou pobíjeni zlobři, skřeti, vlci, pavouci a drak. Během onoho dobrodružství vykonal Bilbo Pytlík mnoho činů, jež nedokázali příslušníci silnějších a vzdělanějších plemen, a v hobití povaze se odhalila netušená síla a statečnost.
V tom dobrodružství se vypráví, jak Bilbo Pytlík získal kouzelný prsten, a přestože se to tehdy jevilo málo důležité, tento čin uvedl do nebezpečí všechny obyvatele Středozemě. Bilbo Pytlík, majetný hobit z Kraje, se totiž nevědomky zmocnil dávno ztraceného Jednoho prstenu.
Časem byla totožnost Jednoho prstenu odhalena a prsten přešel k Bilbovu dědici Frodovi Pytlíkovi. Bilbo pak odešel do elfského útočiště Roklinky a tam se věnoval svým literárním zálibám. Kromě svých vzpomínek "Tam a zase zpátky" totiž složil řadu původních básní a sestavil velké učené dílo, třísvazkové "Překlady z elfštiny".
Frodo Pytlík se stal Tím, kdo nese Prsten, v době, kdy se Pán prstenů Sauron chystal k válce s celým světem. V roce 3018 přišel k Frodovi čaroděj Gandalf a vyslal ho na výpravu s Prstenem do Roklinky. Pokud by se celé poslání zdařilo, Jeden prsten by byl zničen a svět zachráněn před Sauronovou nadvládou.
V Roklince se tedy utvořilo Společenstvo Prstenu a Frodovi Pytlíkovi, jenž nesl Prsten, bylo přiděleno osm společníků. Tři ze Společenstva byli také hobiti, jimž byla souzena skoro stejná sláva jako Tomu, kdo nesl Prsten. Jedním z nich byl Frodův osobní sluha Samvěd Křepelka. Samvěd, prostá a věrná duše, nejednou zachránil svého pána i celé poslání a chvíli nesl Prsten sám.
Peregrim Bral, dědic vladyky Kraje, a Smělmír Brandorád, dědic Rádovského pána, byli dalšími hobity ze Společenstva. Během výpravy se Pipin a Smíšek (jak se jim častěji říkalo) stali hosty a "hybateli" entů v lese Fangornu. Smíšek se rovněž stal panošem rohanského krále Théodena a k ohromení všech, spolu se štítonoškou Éowyn, zabil v Bitvě na Pelennorských polích Černokněžného krále Morgulu. Pipin jako člen gondorské stráže bojoval v poslední bitvě před Černou branou a zabil velkého zlobra.
Smíšek a Pipin byli nejurostlejšími hobity v dějinách svého plemene, protože na svých cestách pili entí lektvary, pokrm obrovitých Pastýřů stromů. Tyčili se tedy nad svým lidem a podle lidské míry měli čtyři a půl stopy. Smíšek byl rovněž pozoruhodně učený hobit a sestavil "Rostlinopis Kraje", "Počítání let" a pojednání "Stará slova a jména v Kraji".
Frodo Pytlík, hrdina výpravy s Prstenem, byl také hlavním historikem války, protože sepsal větší část "Červené knihy Západní marky". Historii nazval "Pád Pána prstenů a návrat krále". A přece, ač byl tento skromný a statečný hobit znám jako nejušlechtilejší ze svého národa, Jeden prsten nakonec nezničil on, ale jiný hobit, a to způsobem jak nečekaným, tak neúmyslným.
Glum
Byl to Sméagol Glum, jediný hobit, který kdy skutečně propadl zlu. Příběh Sméagola Gluma je nejpodivnější z osudů jeho lidu. Historie Jednoho prstenu totiž vypráví, že býval hobitem statovského původu, který žil v pětadvacátém století Třetího věku poblíž Kosatcových polí. Tam se svým bratrancem Déagolem objevili ztracený Prsten, Sméagol Déagola zavraždil a Prstenu se zmocnil sám. Moc Prstenu mu prodloužila život, ale také ho k nepoznání změnila. Stal se lidožroutem, živil se pokoutnými vraždami, nečistým masem, a temný vliv Prstenu ho nutil vyhýbat se světlu. Žil u setmělých tůní a v hlubokých jeskyních. Kůže mu olysala a byla vlhká, tělo měl vyzáblé. Hlavu měl vychrtlou jako lebku, ale oči se mu zvětšily jako oči ryb žijících hluboko v moři; vypoukly, byly však bledé a špatně viděly. Zuby se mu prodloužily jako skřetí tesáky a hobití nohy se rozplácly a vytvořily se na nich blány. Paže se mu prodloužily, ruce zvětšily a naplnily zlou svíravou silou.
"Červená kniha Západní marky" zaznamenává, že Glum (tak se mu totiž v této podobě říkalo pro ošklivý hrdelní zvuk, který vydával) téměř pět století, až do roku 2941, sídlil ukrytý ve slujích pod Mlžnými horami. Tehdy přišel do Glumovy jeskyně hobit Bilbo Pytlík, nepochybně veden sudbou přesahující jeho chápání, a Jeden prsten vzal. Od Bilba přešel Prsten k Frodovi Pytlíkovi. Glum jej po celých osmdesát let od chvíle, kdy unikl z jeho šátravých rukou, nepřestával hledat. Nakonec narazil na samotného Froda. Frodo Pytlík Gluma málem zkrotil, ale Glumova duše byla naprosto propadlá zlu a stále byl živ zradou. Tak se stalo, že v rozhodujícím okamžiku, kdy na Hoře Osudu moc Prstenu dobrého Froda Pytlíka přemohla, přišel na něho Glum a bojoval s ním na hraně Puklin osudu. Svou zlou silou Prsten vydobyl, ale zřítil se se svou drahocenností pozpátku do ohnivých útrob země.
Spojením nejušlechtilejšího a nejzkaženějšího z nejmenšího a nejnepravděpodobnějšího plemene ve Středozemi byl tedy Jeden prsten zničen. Tak byl svět zachráněn před hrůzou věčné tmy, a přestože je hobitů dnes málo, mnoho století Čtvrtého věku žili ve cti a míru díky zásluhám svých krajanů v onom velkém střetnutí.


O uspořádání Kraje

Kopec

Kraj se dělil na čtyři čtvrtiny neboli čtvrtky, Severní, Jižní, Východní a Západní; a ty zase dále na četná rodová území, jež stále nesla jména některých vůdčích rodin, ačkoli v čase vyprávění Pána prstenů se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných rodinách jako třeba Pytlících nebo Bulících. Vně čtvrtek byly Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, připojená ke Kraji roku 1462 k. l.
Kraj vlastně v této době neměl "vládu". Rodiny se víceméně staraly samy o sebe. Pěstovat potravu a jíst ji zabíralo většinu jejich času. V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak spokojení, umírnění, takže polnosti, statky, dílny a obchůdky zůstávaly po celá pokolení neměnné.
Trvala samozřejmě prastará tradice týkající se Velkého krále z Fornostu čili Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od Kraje. Ale krále nebylo už téměř tisíc let, ba i trosky královské Severky zarostly trávou. Přesto hobiti dosud o divokých lidech a zlých tvorech (jako jsou skalní obři) říkali, že nikdy neslyšeli o králi. Starodávnému králi totiž připisovali všechny své základní zákony; a obvykle tato zákony dodržovali dobrovolně, protože to byla Pravidla (jak říkali) jak starobylá, tak spravedlivá.
Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; úřad vladyky na ně přešel (od Starorádů) už před několika staletími a hlava Bralů nosila tento titul od té doby stále. Vladyka byl předsedou Krajového sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstva, ale protože hotovost a sněmy se scházely jen v časech krize, a ty již nenastávaly, vladyctví bylo už jen čestnou hodností. Bralové byli posud ve velké vážnosti, protože byli jak četní, tak nesmírně bohatí, a v každé generaci přiváděli na svět silné osobnosti zvláštních zvyků, a dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trpěno (bohatým) než obecně schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlavě rodu jako o Velkém Bralovi, a podle potřeby se k jeho jménu přidávalo pořadí, jako například Hromželezo II.
Jediným skutečným činitelem v Kraji byl tou dobou starosta Velké Kopaniny (neboli Kraje), který byl volen každých sedm let na svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním slunovratu. Jako starosta měl téměř jedinou povinnost předsedat na hostinách pořádaných o krajových svátcích, které byly časté. Se starostováním však byly spojeny úřad poštmistra a Prvního krajníka, takže řídil jak poslíčkovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dvě služby v Kraji a poslíčkové byli mnohem početnější a zaměstnanější. Zdaleka ne všichni hobiti uměli číst a psát, ale ti, kdo uměli, ustavičně psali všem svým přátelům (a vybraným příbuzným), kteří žili dál než v dosahu odpolední procházky.
Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, či tomu, co se jí nejspíše podobalo. Neměli samozřejmě stejnokroj (takové věci byly tehdy zcela neznámé), jen pírko za čepicí; v praxi byli spíš polními hlídači než policisty, častěji honili zaběhlý dobytek než lidi. Na práci "doma" jich bylo v celém Kraji dvanáct, po třech v každé čtvrtce. Značně větší počet, měnící se podle potřeby, byl zaměstnán "obcházením hranic" a starostí, aby nikdo zvenčí, velký nebo malý, nedělal nezdobu.
V době, kdy se schylovalo k výpravě s Prstenem Pomezných, jak se jim říkalo, značně přibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a tvorové plíží kolem hranic nebo přes ně: první známka, že všechno není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo si ještě neuměl představit, co věstí.


O hobitích norách aneb jak se bydlelo v Kraji

Dno pytle
Všichni hobiti původně žili v děrách v zemi, nebo tomu aspoň věřili, a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale během času museli vzít zavděk i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových časů vlastně zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachovávali starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivnějšího druhu, opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco zámožní si dosud stavěli přepychovější obdoby starých nor. Vhodná místa pro takové veliké a rozvětvené tunely (neboli pelouchy, jak je nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech začali hobiti, když jich přibývalo, stavět nad zemí. Ano, i v pahorkatých oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bralův Městec nebo v hlavním městě Kraje Velké Kopanině na Bílých vrších bylo dnes mnoho domů ze dřeva, cihel či kamene. Mívali je zvláště rádi mlynáři, kováři, provazníci a koláři a podobní řemeslníci; i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí stavět kůlny a dílny.
Zvyk stavět selské usedlosti a stodoly údajně vznikl mezi obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní čtvrtky, byli velicí a těžkopádní a v blátivém počasí nosili trpasličí boty. Ale bylo o nich dobře známo, že jejich krev je převážně statovská.
Je pravděpodobné, že stavitelské umění bylo jako mnohá jiná převzato od Dúnadanů. Ale hobiti se mu mohli naučit i přímo od elfů, učitelů lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy ještě neopustili Středozem a přebývali dosud u Šedých přístavů na západě a na jiných místech v dosahu Kraje. Na Věžových kopcích za západními blaty bylo posud vidět elfí věže, jež tam stály od nepaměti. Za měsíčního svitu zářily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a stála na zeleném pahorku. Prý z nich bylo vidět Moře, ale žádný hobit se tam nevyšplhal, aby to mohl potvrdit.
Stavitelské umění možná pocházelo od elfů možná od lidí, ale hobiti je používali po svém. Nepotrpěli si na věže. Jejich domy byly obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skutečnosti pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem či slámou, případně drnem, a jeho stěny se poněkud boulily. Toto stadium však patřilo raným dnům Kraje; hobití stavitelství se od té doby změnilo, vylepšilo nápady přejatými od trpaslíků nebo vlastními objevy. Záliba v kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dveřích, byla hlavní přežívající zvláštností hobití architektury.
Domy a nory hobitů z Kraje byly často rozsáhlé a obydlené velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako staří mládenci výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kupříkladu ve svém přátelství s elfy.) Někdy, jako v případě Bralů z Velkých Pelouchů nebo Brandorádů z Brandova, žilo mnoho pokolení příbuzných spolu v (poměrném) míru v jedné usedlosti po předcích, kde bylo mnoho chodeb.