hobit16

- Lidé


První rod Edain (Dům Bëorův)

    První rod Edain byl nejblíže spřízněn s třetím, jejich jazyky se podobaly a dlouhou část cesty vedli společně. Bëorovci se nejdříve načas usadili u jezera Rhûn, ale poté přešli Mlžné a (většina) Modré hory, a dorazili do Ossiriandu. Tam je nalezl Finrod Felagund a vyvedl je z Ossiriandu do Estoladu, tábořiště. Tam rovněž nějaký čas dleli, než jim byl dán v léno Ladros na severozápad od Dorthonionu. Vládnoucím rodem Prvního rodu byli rod Bëorův. Z něj vzešli mj. Beren a Húrinova manželka Morwen Eledhwen. Po Bitvě náhlého plamene však byla většina Prvního rodu povražděna, ženy a děti odvedla Emeldir Mužná do Dor-Lóminu k Třetímu rodu, kdežto přežívající muži bojovali a byli vyhubeni. Na konci Prvního věku slunce splynuli s Třetím rodem v Númenorejce. Většina Věrných byla původem z Prvního rodu, stejně jako většina Númenorejské populace Gondoru a Arnoru.

Příbuzní Prvního roduu žili především v severním Eriadoru, kde se v Hůrce smísili s Druhým rodem a hobity. Po založení Arnoru se Dúnadané a  bëorovci smísili.

První rod je popisován jako černovlasý, šedooký, a nejvíce připomínající Noldor ze všech lidí.


Druhý rod Edain (Dům Halethin)

    Druhý rod, nazývaný též Haladin, byl vzdáleněji příbuzný s ostatními rody, a mluvil jiným jazykem. Měli samotářskou povahu, a nevměšovali se do okolních věcí, pokud se to netýkalo jejich obrany.

Když se dostali do Beleriandu, neodešli do Estoladu, ale místo toho se usadili v jižním Dor-Caranthiru. Tam byli přepadeni skřety, a byli by byli vyhlazeni, nebýt statečného muže jménem Haldad, a jeho dětí Haldara a Haleth. Ti ubránili svůj lid, a protože Haldad a Haldar zemřeli, vzali si Haleth za svou paní. Do té doby totiž neměli vládce, a žili sami ve svých komunitách. Pod jejím vedením se usadili v lese Brethil a střežil Brody přes Teiglin. Populace Haladin byla zdecimována po Pádu Doriathu a hrstka přeživších uprchla k Ústí Sirionu a poté odplula na Númenor. Všichni zřejmě zahynuli při Pádu Númenoru.

Haladin ve Středozemi v Druhém věku byla velká populace. Žili v lesích, které později Númenorejci vyhladili, čímž také zdecimovali jejich populaci. Poslední Haladin, zdá se, žili v Hůrce, kde se mísili s bëorovci a hobity; a z lidu Haladin byli také Vrchovci, a potažmo skřeti Skurut-hai (vznikli skřížením zlých lidí a skřetů). Ve druhém věku žili ještě haladin v celém Gondoru, ale jejich populace se zmenšovala a mísila. Na konci Třetího věku již žili tito lidé zřejmě jen na mysu Andrast.

Mezi příbuzné Druhého rodu se počítají Vrchovci a lidé z Hůrky.

Třetí rod Edain (Dům Hadorův)

    Byl ze všech rodů nejpočetnější. Lidé ze Třetího rodu byli zlatovlasí a modroocí, a nejvíce připomínali Vanyar. Byli dobrými válečníky, a byli věrní Fingolfinovu domu. Jejich vládcové pocházeli z Marachova rodu.

Hadorův rod přišel do Ossiriandu, ale protože jich bylo mnoho, loudali se podobně jako Teleri. Zelení elfové se jich báli, a požádali Finroda, aby je odvedl. Třetí rod se po čase usadil v Dor-Lóminu a byli věrní spojenci elfů z Hithlumu. Nejvíce se však vyznamenali v bitvě Nirnaeth Arnoediad, kde střežili odchod Gondolinských, a všichni až na Húrina byli pobiti. Za to, že se mu Húrin vysmál do tváře, Morgoth nenáviděl Třetí rod a obzvlášť Húrinův rod (viz Narn i Hîn Húrin).

Na konci Prvního věku Slunce odpluli na Númenor, a jejich královská linie zůstala králi Númenoru. Zde se smísili s Prvním domem a většina jich zemřela při Pádu Númenoru. Většina Černých Númenorejců pravděpodobně pocházela z Třetího rodu, ale ti byli silně skříženi s Haradskými

Proto hadorovci žili především v Rhovanionu. Sem se řadí lidé z Dolu a Esgarothu, králové Rhovanionu (s nimiž se spříznili gondorští králové), Meddědovci, Éothéod a Rohirové z Rohanu.

Z největšího Třetího rodu pochází právě většina Númenorejců a pak lidé z Rhovanionu - Meddědovci, Rohirové, lid z Dolu. Mimo to žili v Prvním věku ještě rody Východňanů - Bórovci (později Ledoví lidé, ostatek Forodwaithů) a Ulfangovci, kteří po Válce hněvu uprchli zpátky na východ a ovládli tamní lid „odmítající pozvání Valar i Morgothovo“. Vozatajové, Balchothové a Varjagové z Chandu jsou pravděpodobně jejich potomky.

Númenorejci


Populace Númenoru se skládala především z lidí (Edain); ikdyž před pádem Stínu na ostrov nejzápadnější města jako Anduine obsahovala malou populaci elfů z důvodů častých návštěv z Tol Eressëi. Byli známí jako númenorejci nebo spíše králové lidí.


Númenorejci byli extrémně zruční v umění a řemeslech, v kování zbraní a brnění; ale nebyli to žádní podněcovatelé válek, hlavní řemeslo na ostrově byla stavba lodí a námořnická řemesla. Númenorejci se stali velkými námořníky, prozkoumávajíc svět ve všech směrech s vyjímkou západu, kde platil zákaz od Valar. Často cestovali k břehům Středozemě, učili lid jejich uměním a řemeslům, a představovali zemědělství tak, aby se zlepšili jejich každodení životy.Byli také zkušení v chovu velkých koní, kteří se potulovali po otevřených pláních Mittalmaru. Přestože númenorejci byli mírumilnovní lidé, jejich zbraně, zbroj, a jízda se nemohli srovnávat s někým v Ardě, kromě Valar.

Většina númenorejců pochází z původního Hadorova lidu, byli světlovlasý a modroocí. Osadníci ze západních oblastí, hlavně Andustaru, přišli většinou z Bëorova rodu, mají tmavší vlasy a šedé oči. Je také zaznamenáno, že několik zbylých z Halethina rodu se vydalo do Númenoru, a byli doprovázeni několika rodinami Drúadanů. Nakonec se později vrátili do Středozemě.

Výsledkem je společný jazyk númenorejců — Adûnajština — byl hlavně odvozen z řeči Hadorovců.Podle některých Tolkienových poznámek, potomci Bëorova domu mluvili přízvukem adunajštiny, zatímco o jiných se říka, že upustili od jejich vlastního jazyka než přišli na ostrov a užívali šedou elfštinu - sindarštinu, jako každodenní řeč v Númenoru. Všechny texty, se však shodují v tom, že sindarština byla známa pro většinu númenorejců a byla široce používána v ušlechtilých rodinách;později znali také vznešenou elfštinu - quenijštinu v které zaznamenávali umělecké tradice a názvosloví.


Po Pádu Númenoru se definitivně rozdělili na potomky Věrných - Dúnadany, kteří založili království Gondor a Arnor, a Černé Númenorejce, kteří osídlili území kolem Umbaru.

Dúnadané

The Dúnadané byli lidé, pocházející z Númenorejců, kteří přežili pád jejich ostrovního království a přišli do Eriadoru ve Středozemi vedeni Elendilem a jeho syny. Také se jim říká Mužové Západu  a Mužové Západní říše (přímý překlad ze sindarštiny). Sídlili hlavně v Arnoru a Gondoru.

Dúnedain neboli Dúnadané byli potomky tří domů Edain, kteří bojovaly spolu s Vyhnanci v Prvním věku proti Morgothovi. Po Válce hněvu a zatopení Beleriandu jim byl jako náhrada dán Númenor, veliký ostrov ve tvaru pěticípé hvězdy v Belegaeru mezi Amanem a Středozemí, ale blíž k Amanu. Dožívali se vysokého věku, 200 - 300 let. Po Pádu Númenoru založili Říše ve Vyhnanství - Gondor a Arnor. Arnor byl postupem času zničen, a obnoven byl až ve Čtvrtém věku - zůstal z něj jen potulný lid hraničářů. Gondor přetrval, ovšem za doby správců vzdělanost a ostatní věci dosti upadaly. Dúnadané mluvili většinou Vznešenou řečí, ale úřední jazyk Númenoru byl adûnajština, ze které se potom stala Obecná řeč. Po Pádu ji používali jen Černí Númenorejci.

Historie

Po pádu  Arnoru a potom Arthedainu, se někteří ze severních Dúnadanů stali hraničáři severně od Evendimu. Přežívající dúnadanská populace z Arnoru ustoupila jižně k Roklince. Mezitím se jižní dúnadani více mísili s ostatním lidem, a tak se jim začalo více říkat Střední lid, s vyjímkou některých oblastí (jako Dol Amroth).

V průběhu a ještě před Válkou o Prsten, dúnadanští hraničáři procházeli řadou různých povinností. Někteří byli rozmístni okolo celého Kraje, chráníc ho před temnými silami. Další jen hlídali severní země, lovili a poráželi nepřátele na které narazili. Obecně lze říci že se hraničáři starali především sami o sebe a země svobodných lidí, ale v případě, že byli vyzváni do bitvi, (Gondorem nebo jinou zemí v nouzi) tak byli ochotni pomoci.

Hraničáři užívali mnoho různých zbraní k dosažení vítězství v bitvách. Preferovali kuše a lukostřelbu jako primární zbraně, ačkoli to nebylo pravidlem (Aragorn například užíval meč). Meče používali  v bojích zblízka pokud to bylo nutné. Spoléhali především na moment překvapení a tichý boj než na boj tváří v tvář. To také znamená, že jejich bojové zkušenosti byly větší než měli standartní gondorští vojáci nebo lučištníci.

Ve Čtvrtém Věku, byli dúnadané z Gondoru a Arnoru sjednocení pod krále Aragorna II Elessara (kterému se také říkalo Dúnadan).

Charakteristika

O přímých potomcích dúnadanů je známo, že žili déle než normální člověk. Dobrým příkladem je  Aragorn, který ve filmech, říká Éowyn, že je mu 87 let, přesto vypadá poměrně mladě. (Říkalo se, že život dúnadana je třikrát delší než život normálního člověka ; dalo by se říct od 240 do 250 let průměrné délky života, vzhledem k tomu, že normální průměrná délka je 80 let. Je možné, že krev dúnadanů, která se obnovila po sňatku Aragorna s Arwen, mohli některé generace poté očekávat podobnou délku života jako měl Elros, něco meži 400 až 500 lety.)

Etymologie

Dúnadan v západštině bylo prostě Adun, "západňan", ale tento název se používal zřídka. Jméno se používalo pro ty númenorejce, kteří byly spřáteleni s elfy: ostatní, nepřátelští přeživší Pádu byli známi jako Černí Númenorejci.

 


 Seveřané

Seveřané – zřejmě šlo původně o lidi, kteří na počátku Prvního věku nepřekročili Mlžné hory. K nim se možná připojili ti ze Tří domů Edain, kteří neodešli s ostatními na Númenor. Z nich vznikly národy jako lidé z Dolu, lesní lidé z Temného hvozdu, Meddědovci a rohirové.

Seveřané, kteří žili ve Velkém zeleném hvozdu a dalších částech Rhovanionu byli přátelé s Dúnadany a byli, po nich jedni z nejušlechtilejších lidí v Ardě. Dúnadani byli známí jako střední lid a věřili, že pocházejí ze stejné skupiny edain, Atanatári, otců lidí. Jediným rozdílem bylo to, že nepřekročily Modré hory (Ered Luin) aby přešli do Beleriandu, a tedy ani necestovali do Númenoru. Výsledkem jejich neúčasti ve válce proti Morgothovi byl podstatně kratší život; délka života dúnadanů byla prodloužena Valar po Válce hněvu. Byli důležitými spojenci Gondoru a sloužili jako obrana před Východňany a dalšími nepřáteli. Na nějaký čas se mnoho z nich dokonce stalo zájmem Gondoru, jako rozšíření říše za řekou Anduinou.

Východně od Zeleného hvozdu bylo království Rhovanion, to se stalo nejdůležitějším městem seveřanů. Ve čtrnáctém století Třetího Věku, král Rómendacil II. z Gondoru poslal svého syna Valacara jako velvyslance do Vidugavii, tzv. "krále Rhovanionu. Valacar miloval Rhovanion a dceru krále, Vidumavi. Vzal jsi jí a ona mu porodila syna, který se jmenoval Vinitharya v jejím rodném jazyce. V Gondoru se Vinitharya stal známý jako král Eldacar a způsobil občanskou válku - Příbuzenský svár, protože tak smíšil dúnadanskou a seveřenskou krev.

Krátce po smrti Vidugavia, se malá skupinka seveřanů přestěhovala do údolí Anduiny mezi Kosatcová pole a Temný hvozd pravděpodobně proto, aby uprchli Vozatajům, kteří zotročili hodně lidí v Rhovanionu. Poté bylo zlo v království Angmaru poraženo Gondorem a zbytkem Arnoru  v T.V. 1977, tito seveřané se stěhovali na sever a začali si říkat Éothéod. Byli to zkušení chovatelé koní a jezdci. Ve T.V. 2510 odpověděli na prosbu gondorské armády, která byla v pasti na Celebrantských polích. Potom co pomohli Gondoru vyhrát důležitou bitvu, byli odměněny provinciemi Calenardhonu a stali se známími jako rohirové. Mužům z Rohanu, kteří bojovali na svých nohou se říkalo "gardisté".

Muži z Dolu a Esgarothu byli také počítáni do seveřanů, stějně jako lesní lidé z Temného hvozdu. Většina Rhovanionu byla vylidněna po válkách s východňany a Velkém moru.  Jejich rozmístění bylo hodně široké; Muži ze severu se pohybovali od západu Temného hvozdu až po jižní svahy Šedých hor a od Dlouhého jezera po Dorwinion na Jezeru Rhun.

V hobitovi, tito muži vybojovali potencionálně nejisté živobytí v okapech Temného hvozdu, žijíc jako lovci, chataři, kožišníci a rybáři na Anduině a jejich přítoků. Také žili v neustálém strach z příchozího útoku z Dol Gulduru.

Vojenství

Větší, více osídlená království na severu (jako Dol a Esgaroth) měla alespoň nějakou formu normální armády. Které se většinou skládala ze sil mužů ve zbrani, ozbrojenými mečem a dřevěným štítem. Muži ze severu možná obdrželi nějakou gondorskou pomoc při výrobě kovů, spolu s jejich trpasličími spojenci v okolí. Značně se používali milice nebo městská stráž, většina lidí na severu byli zemědělci a tak potřebovali udržet svou pozornost na všech tak důležitých sklizních.

Sílu vojenství zvyšovali síli sekerníků, díky tomu, že bylo mnoho lidí dřevorubci a chataři v Temném hvozdu a tak se naučili používat sekeru už v dospívání.

Rytíři na koních a lehká kavalerie byla pravděpodobně k dispozici pro vyhledávání a další povinnosti, terén od Dolu k Dorwinionu je většinou plochý a nevýrazný, až na pár stromů, keřů a náhodně roztroušených rybníků.

 

Rohirové




Rohirové byly lidé, kteří měli nejvíce v lásce koně, usadili se v zemi Rohan. Jméno "Koňáci" pro Pány koní bylo většinou užíváno nepřáteli: oni sami si říkali Eorlovci, po jejich královi Eorlu Mladém, který je přivedl do Rohanu. Rohirové pocházeli z Éothéodu, rase lidí která žila v údolích Velké řeky Anduiny, ale byly přesunuti do Calenardhonu na věčné časy vládnoucím správcem Gondoru, to byla Cirioninova odměna za pomoc, kterou nabídli Gondoru v časech velké nouze. V té době byl Calenardhon přejmenován na Rohan (země koní). Rohirové Rohan nazvali Marka.

Termíny Jezdci Rohanu a Jezdci Marky je běžně užívaný a odkazuje na jejich charakteristické vojáky na koních. Královští Jezdci byli specifičtí Jezdci, které tvořily gardu Krále. Rohirové byli vysocí, poctiví, bledí, a měli plavé vlasy (které nosili dlouhé a zapletené) a většinou měli modré oči. Velice si cenili svoje koně a jejich celé kultury. Měli málo měst, ale žily v mnoha vesnicích na pláních Rohanu. Byli od přírody vážní, divocí, přísní a velkorysí. Jsou hrdí a svéhlaví, mají však upřímná srdce a jsou šlechetní myšlenkou i skutkem; smělí, ale ne krutí; moudří, ale neučení; nepíší knihy, ale zpívají mnoho písní, jako to dělávaly lidské děti, dokud nepřišly Temné roky.

Rohirové byli zkušení bojovníci na koňském hřbetu; byli ozbrojeni meči, štíty, kopím a luky. Užívali přilby a kroužkové košile. V době válek, byl každý schopný muž zavázán, že se připojí k Přehlídce Rohanu. Byli vázaní přísahou Eorlovou, že pomohou Gondoru v včase nebezpečí. Vládla jim řada králů od větve Eorla Mladého.

Dúnadani z Gondoru věřili, že rohirové s nimi byli vzdáleně příbuzní ( z Otců lidí v Prvním věku) a popisovali je jako Střední Lid, byli nižší než númenorejci v kultuře i věku, ale vyšší než muži temnoty, kteří sloužili a uctívali Saurona.

Rohirové byli ve spojení s Elfy s jejich starověkou historií, a věděli o Eruovi, ale neuctívali ho jako dúnadané v žádných chrámech. Zdá se, že uctívali Valu Oromëho Lovce, kterému říkali Béma.

Báseň

Kde je teď jezdec a kůň?
Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?

"Tak mluvil kdysi dávno v Rohanu zapomenutý básník, když vzpomínal,
jak urostlý a sličný byl Eorl Mladý, který přijel ze Severu" vysvětluje Aragorn.

 

  Lossothové

Lossothové byl pozůstatek lidí z Forodwaithu, kteří přežili běsnění na konci prvního věku. Bydleli daleko na severozápadě Středozemě, v časech Pána Prstenů,  v zemi nelítostné zimi. Lossothové byli popsáni tak, že používají kosti svázané k  jejich nohám jako brusle, stavějí si domy ze sněhu a mají vozy bez kol. Byl to polokočovný národ. Nebyli příbuzní s Edain, ale spíše s Vrchovci.


Nejvíce se objevují v době kdy poskytnou útočiště králi ve vyhnanctví Arveduie z Arnoru v rocu 1975 Třetího Věku. Arvedui, Poslední Král, byl přinucen uprchnout z jeho domova pod sílou Angmaru . Lossothové neochotně pomohli Arveduimu a několika málo jeho lidem, do té doby, než k němu Cirdan poslal lodě. Náčelník Lossothů radil Arveduimu ať nechdí na palubu lodí a nečelí ledové severní zimě, ale král odmítl a šel v každém případě. Za jeho úkryt , mu královský Arvedui dal jeho prsten, Barahirův prsten. Bohužel, náčelníkova rada se ukázala být moudrá, a Arvedui  zahynul na moři. Tak skončil Král Arnoru, a jejich linie.